Ponořte se do temného příběhu inspirovaného skutečnou událostí. Román VONA v sobě skrývá nelítostnou, ale zároveň krásou ohromující Šumavu i její vnímavé starousedlíky, kteří mají strach nejen z vlků, ale i z lidské pokřivenosti. Velmi působivé a mrazivé čtení o hrůzném dědictví…
Kniha mi byla poskytnuta v rámci spolupráce s nakladatelstvím Host za účelem recenze.
Název: Vona
Auror: Petra Klabouchová
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2026
Počet stran: 326
Příběh inspirovaný skutečnou událostí ze Šumavy roku 1853. Obyvatelé odlehlých osad pod Huťským štítem očekávají příchod jara. Marně. Dočkají se jen dalších mrazů a přívalů sněhu, který všechno a všechny pohřbí. A také hladu, neznámé epidemie, hrůzy a šílenství. Někteří si vyberou smrt, jiní se v boji o přežití zřeknou vlastního lidství. Ozvěnu té dávné tragédie si přes generace až k současnosti předávají potomci jednoho z místních rodů.
Román, který ctí horor i motivy magické Šumavy, vypráví příběh o dobru a zlu, o nenávisti a odpuštění a o hrůzném dědictví, jež čeká na své odhalení. Příběh o strachu a nepochopení, co přechází z otců na syny, i o ženách, které v mužském světě nemají ani právo na jméno — každá z nich je jen další a další Vona.
℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘
Autorka Petra Klabouchová už své čtenáře o svém spisovatelském umu přesvědčovat nemusí. Její předchozí romány se vždy setkaly s velmi pozitivní odezvou a my, kteří jsme si ji zařadili mezi oblíbené autorky, netrpělivě vyhlížíme každou další knihu. A Vona rozhodně nezklamala. Její nejnovější román je silně znepokojivým čtením, jehož příběh nás zavede do prostředí magické Šumavy mezi starousedlíky, kde se nic neodpouští a na nic nezapomíná. A především je to místo, kde se ženy – Vony – podrobují, umlčují a ničí.
Příběh je veden v několika dějových linkách odehrávajících se v rozdílných časových obdobích. Zavádí nás do roku 1853, kdy byly zimy ještě skutečně kruté a lidé měli k přírodě mnohem blíž, než by se mohlo zdát. Někdy až nebezpečně blízko. A vlci na Šumavě se občas stávají až děsivě vnímavými. Seznamujeme se se starou vypravěčkou, která své dceři odhaluje rodinnou historii neodmyslitelně spjatou s tímto krajem. Vypráví o ženách, které tvrdost Šumavy i mužská ruka natolik poznamenaly, že se vzdaly. Ale také o těch, které navzdory veškeré tyranii kráčely dál s hlavou hrdě vztyčenou, souzněly s tímto nelítostným, ale spravedlivým krajem a měly možná o něco blíž k vlkům než k lidem. Další dějová linka vypráví o vlčích synech. O dědičném vzorci, který se přenáší z otce na syna a dokáže zahubit všechnu radost i lásku.
Teď už aspoň ví, že Vona nebyla první. Že v jejich rodině přicházela jedna Vona za druhou a končily všechny stejně.
Vlci proti ovcím. To byla skutečná nátura jeho rodu. Obklíčit, uštvat, roztrhat. On. Bratr. Otec. Dědek. A ti před nimi? Kdy to vlastně všechno začalo? Kdy to jejich chlapské plémě zdegenerovalo na pouhé instinkty vlka samotáře? Bylo to tenkrát, když ruce jednoho z jeho dávno zapomenutých předků postavily tu zeď tady před ním?
Autorčin styl psaní je nezaměnitelný. Absorbuje vyhrocené emoce, laská se s češtinou a její jazyk jako by se vrátil z dávných časů. Tentokrát se noří hluboko do minulosti, aby oživil příběh jedné šumavské legendy, v níž ženy a vlci hrají výraznou roli. S vydatnou porcí mystiky i dávných časů přináší děsivé, ale zároveň fascinující čtení, v němž se odráží lidské nepochopení, strach, nenávist i hluboké souznění se šumavskými hvozdy.
Výrazným motivem příběhu se stávají Vony – ženy beze jména, ranami osudu i mužskými pěstmi zkoušené a porobené. A přece se v nich stále drží odvaha i odolnost čelit zlobě a nenávisti. Některé v tichosti, jiné se vzdorem v očích se snaží jen přežít. A Šumava, ta mocná čarodějka, je intenzivně vnímá. Moc se mi líbilo vykreslené sepjetí s přírodou i odvěké pouto ke kraji, kde celé generace hluboko zakořenily. Některé kořeny totiž nejdou vyvrátit ničím ani nikým. A možná je to dobře. Možná právě v nich lze najít poučení i naději pro budoucnost.
Co se u této autorky rozhodně stává výrazným bonusem, je schopnost vytvářet ojedinělou atmosféru. Pozvolna přikládá pod kotel temnoty, lidské zvrácenosti i morálního úpadku a její popisy prostředí se svou syrovostí a drsnou realitou zažírají hluboko pod kůži. V osudem zkoušených lidských duších i nehostinném kraji zároveň nachází zvláštní krásu, dávno zapomenuté hodnoty i pevné kořeny, o něž se lze opřít. Mrazivý odér jejího vyprávění dokáže bez obtíží pohltit i vás. A přestože už dopředu tušíte, do jak drsného marastu vás Petra Klabouchová svým příběhem opět zavede, stejně budete netrpělivě vyhlížet její další román. Protože některé příběhy vás nepohladí – zaryjí se hluboko pod kůži a už tam navždy zůstanou.
Román Vona se mi líbil. Autorka nám opět rozjitřila emoce a poslala do našich životů bolestný příběh plný strachu, obav a hlubokého znepokojení. I přes svůj hororový kabátek se ke čtenáři dostává silné souznění s přírodou, úcta ke kořenům i mrazivé poselství o lidské krutosti, která bývá mnohdy děsivější než samotná divočina. Je to výjimečný román, který se nečte lehce, ale o to déle ve vás zůstane rezonovat.
Hodnocení: ❤ ❤ ❤ ❤ 💔
Autor: Veronika Es.
Listovat knihou můžete zde, na stránkách nakladatelství Host.
