Pojďte se vydat na ostrov, který momentálně obývají jen dva lidé a nekonečný prostor přírody. Niterný příběh mladého studenta a známé sochařky přináší román ZPÍVAT BŘÍZE a jedná se o další zajímavé čtení z pera české autorky Veroniky Opatřilové.
Kniha mi byla poskytnuta v rámci spolupráce s nakladatelstvím Prostor za účelem recenze.
Název: Zpívat bříze
Autor: Veronika Opatřilová
Nakladatelství: Prostor
Rok vydání: 2026
Počet stran: 272
Na odlehlý ostrov na severu Švédska přijíždí mladý student výtvarného umění. Má zde strávit pár měsíců u významné sochařky, jejíž tvorbu obdivuje, a pracovat na své závěrečné práci. Jeho přítomnost však naruší pečlivě vybudovaný řád ticha a samoty, ve kterém o mnoho let starší umělkyně dosud žila a do nějž se ukryla před světem. Zpočátku mezi oběma protagonisty vládne odstup a nedůvěra, ale postupně se v izolovaném prostoru s krásnou přírodou začíná odkrývat jejich minulost, zranění i touhy, o nichž oba dlouho mlčeli. Léto na ostrově se tak mění v křehké a nejednoznačné setkání dvou osamělých lidí, kteří se navzájem zneklidňují i přitahují. Antonio si s sebou přináší příběh nešťastné lásky a zranitelnost, zatímco vypravěčka v jeho přítomnosti nečekaně objevuje zapomenuté emoce, inspiraci i bolest, před níž kdysi utekla. Každodenní drobné rituály – společná káva, tiché večery u moře nebo procházky krajinou – postupně odhalují hlubší vrstvy jejich vztahu i otázku, zda je možné začít znovu, přestože člověk dlouho věřil, že všechno podstatné už skončilo.
℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘
Román Zpívat bříze je poetickým příběhem, v kterém se střetávají dvě osamocené duše. Možná měli pocit, že už mají všechno pěkné za sebou, možná ztratili chuť do života a možná neví kudy kam a tak se s tím smířili. Ale odlehlý švédský ostrov, malebné kouzlo přírody i vzájemné dočasné soužití jim dává znova naději vrátit se zpátky k životu. Ponořte se do citlivého a hluboce intimního příběhu a nechte ho na sebe působit.
Příběh je vyprávěn ich-formou z pohledu významné sochařky, která našla své zázemí na jednom odlehlém švédském ostrově. Žije tady úplně sama do té doby, než přijede mladý student umění Antonio. Jejich společné soužití vykazuje zpočátku opatrnost a možná i jakousi nevraživost. Vždyť byla zvyklá tady být dočista sama a poslouchat pouze své ticho a teď slyší dýchat i někoho jiného. Postupem času se obě dvě duše začnou pozvolna otevírat a navzájem na sebe působit. V každodenních činnostech nacházejí znova sami sebe i cosi nového nebo možná jenom zapomenutého.
Ale tehdy – na začátku, ty první dny a týdny našeho léta – ještě panovalo ticho. Jen šepoty vln a štěbetání listů, křik ptáků a tlukot jeho neutěšeného srdce. Věděla jsem o něm, jistě, nemohlo mi uniknout. Nehledě na to jsem ale rádio sama od sebe nezapnula, neulehčila jsem mu jeho muka. Uklidňovala jsme se: musí si tím projít. I já jsem si tím prošla.
Naše ticho těch prvních dnů bylo skutečnější než všechna slova, která jsme si tehdy vyměnili. On miloval hudbu a miloval tanec. A já byla ticho a strnulost.
Autorka má nádherný cit pro jazyk, do kterého pouští emoce i poetiku. S něžností pečuje o své hrdiny, a i když příběh nemá příliš dějově plodný směr, její kniha se čte pro úplně jiné požitky a zážitky. Tady jdete vstříc samotnému životu i sami sobě a uvědomění vám dokáže přinést sladké plody. Její nejnovější příběh spojuje stáří i mládí, rezignaci i odvahu, ticho i jemný proud energie a příroda – ta čarovná kouzelnice – léčí bolavé rány osudu a dává naději.
Autorka dokáže jít svým postavám naproti a noří se jim hodně hluboko do nitra. Skvěle dokáže popsat jejich touhy, potřeby i rozpoložení, v kterých se můžete poznat i vy, pokud si to dovolíte. Tohle mě na Veronice Opatřilové velmi baví. Tam, kde vnímáte pouze svůj pocit a docházejí vám slova, to ona dokáže zřetelně popsat, přiblížit až na dotek a otevřít vám oči dokořán. A navíc ještě s výraznou poetiku v zádech. Moc se mi líbila postava starší sochařky, její klid i ticho bylo fascinující a tak blízké a jemná proměna příjemně léčivá.
Román Zpívat bříze se mi líbil. Miluji ty drobné nuance příběhu, které se před vámi pomalu otevírají a stávají se s každou další přečtenou stránkou intenzivnější. Rezonují ve vás potichu i s velkým křikem a pouštějí vás do životů, v kterých se můžete najít i vy, pokud budete chtít hledat. Pro všechny citlivé a naslouchající čtenáře tento jemně melancholický román vřele doporučuji.
Hodnocení: ❤ ❤ ❤ ❤ 🤍
Autor: Veronika Es.
Listovat knihou můžete zde, na stránkách nakladatelství Prostor.
