Rakouská víska Nincshof nedaleko maďarských hranic by ráda zmizela. Pár uvědomělých starousedlíků se rozhodne vzít věci do svých rukou a vymazat svoji rodnou obec z podvědomí celého světa. Román MIZÍME je zajímavým, trochu ztřeštěným, ale nadmíru vtipným příběhem, v kterém se ukrývá i hloubka a cosi navíc.
Kniha mi byla poskytnuta v rámci spolupráce s nakladatelstvím Prostor za účelem recenze.
Název: Mizíme
Autor: Johanna Sebauerová
Překlad: Michaela Škultéty
Nakladatelství: Prostor
Rok vydání: 2025
Počet stran: 384
Půvabný, nesmírně vtipný a zároveň hluboký příběh ze současnosti s kořeny v dávných časech se odehrává ve vísce jménem Nincshof, v místě usazeném po staletí v nejvýchodnějším cípu Rakouska až u maďarských hranic. Dějí se zde podivuhodné věci, obyvatelé svou ves zřídkakdy opouštějí, muži přijímají příjmení svých manželek a domy tu kdysi stávaly na kůlech, aby nezmizely v mokřadu plném úhořů. Jenže moderní doba doléhá i na místní a nincshofský starosta, který už má politiky a úředního šimla plné zuby, zatouží svou obec před byrokraty ve Vídni a Bruselu ukrýt. A tak společně s trojicí přátel vymyslí způsob, jak vísku osvobodit od tlaku novodobých nároků a postarat se o to, aby na ni svět zapomněl.
Ve stylu někdejších avantgardních hnutí si hrdě říkají „oblivisté“, tedy aktivisté zapomnění. Oblivisté z Nincshofu podnikají nejrůznější opatření, aby svůj domov vymazali z paměti současnosti. Z internetu zmizí obecní webové stránky, přes noc jsou záhadně odstraněny silniční ukazatele a turistické značky. Zdá se, že všechno jde jako po másle. Dokud se ovšem v Nincshofu nečekaně neobjeví narušitelé z města. Plány oblivistům zkříží dokumentaristka, která se k nim čerstvě přistěhovala v naději, že životem na venkově překoná pracovní vyhoření. Nemluvě o jejím manželovi, který k Nincshofu přitahuje nežádoucí pozornost chovem prazvláštního druhu koz.
℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘
Román Mizíme je lehce bláznivým příběhem, v kterém se skrývá trochu ulítlý, ale naprosto skvělý humor podobný Fredriku Backmanovi, originální postavy i se všemi jejich výstřelky a děj, který je tak trochu ztřeštěný, trochu reálný a trochu dojemný. Pokud máte rádi tyto nevšední příběhy, v kterých netušíte, co na vás čeká, nevíte, zda se smát či brečet, v rakouské vísce Nincshof by se vám mohlo líbit. Mně tam bylo moc dobře a hned bych se tam odstěhovala. 😉
Vesnice Nincshof vás uchvátí a okouzlí téměř okamžitě a pokud ne, určitě si ji během čtení zamilujete. Tolik podivností a zvláštností, které se tady dají nalézt včetně jejich obyvatel, to aby jeden pohledal. Lidé, kteří se zde rodí, nikam neodcházejí, muži přijímají po svatbě příjmení své manželky, každý ví o každém téměř vše a nikomu tady nepřijde nic divné. Rádi by si tento formát zachovali, ale kdosi se sem stěhuje, spadají pod územní správu a stále jim někdo cosi diktuje. Co kdyby ale zmizeli? Třeba jim k tomu dopomůže založení spolku tzv. oblivistů a ti se umějí panečku činit. Mizí směrovky u silnice či webové stránky vesnice apod. zvláštnosti. Starousedlíci se tak dostávají do podivných až bizarních situacích a cesta, která z nich vede ven je lemována trapností (v dobrém slova smyslu), humorem či laskavostí.
„Bydlím ve vesnici, která se schovává před světem, Selmo. Jako v Asterixovi,“ řekla Isa Bachgasserová.
Zvedla bosé nohy z kožené pohovky a zakroužila jimi ve vzduchu. Klouby zapraskaly. Selma Sadičová se zasmála.
„Takže jsi tam správně,“ prohlásila.
„Hm?“
„No vždyť ty přece taky mizíš. Už žádný film, žádný město, žádnej Instagram. A teď už ani chytrej telefon.“
Autorka má velmi rozprostřený styl vyprávění, ve kterém zmiňuje každou věc, událost či rozpoložení zkrátka vše co jí přijde do cesty. Příběh tak dostává chvílemi vlekoucí se tempo, ale pak přijde tahle spisovatelka s nějakou prapodivnou kulišárnou ve stylu Fredrika Backmana a vy jste opět chyceni do podivného vyprávění, které se zdánlivě jeví jako o ničem a přitom v sobě ukrývá tolik pestrých vjemů, lehkosti a emocí.
Hlavními postavami, pokud bychom je tedy nutně potřebovali hledat, by se mohly jevit dvě ženy. Starousedlice Erna a „náplava“ Isa. Právě ony se stávají spojovatelem celého příběhu, a i když nám do děje vstupují další neméně zajímavé a leckdy ztřeštěné osoby, vyprávění se vždy obloukem vrací k těmto dvěma ženám. Každá z nich by chtěla jakýmsi způsobem zmizet nebo alespoň žít na místě, které nikdo nenajde. V odkazu se tak ke slovu dostává téma sounáležitosti, proces prohlubování či začlenění se do společnosti.
Román Mizíme je nevšedním čtením a nebude asi úplně pro každého, ale já se u něho královsky bavila i jemně dojímala. Jednou za čas totiž není vůbec od věci tak trochu zmizet. 😉
Hodnocení: ❤ ❤ ❤ ❤ 🤍
Autor: Veronika Es.
