Román TANGERINN přináší niterné vyprávění o hledání svého místa v životě i pochopení svého Já a s citem otevírá téma neukotvených dětí ze smíšených rodin.
„Nikdy nemáš utíkat před něčím, vždycky jenom vstříc něčemu.“
V mnohovrstevnatém příběhu se zobrazuje plejáda pocitů i vnitřních rozporů hlavní hrdinky a její příběh dokáže zaujmout.
Kniha mi byla poskytnuta v rámci spolupráce s nakladatelstvím Prostor za účelem recenze.
Název: Tangerinn
Autor: Emanuela Anechoum
Překlad: Sára Rodová
Nakladatelství: Prostor
Rok vydání: 2025
Počet stran: 304
Když její otec Omar náhle zemře, vrací se Mina do Kalábrie. Omar tam po sobě zanechal bar, navštěvovaný především rozmanitou komunitou imigrantů. Na tomto jedinečném místě mladá žena znovu nalézá své kořeny, potkává nové přátele a především se musí vyrovnat se vzpomínkami na otce, který v mládí stejně jako ona odjel z vlasti za vysněným životem. Jenže co když Mina svého otce ve skutečnosti vůbec neznala?
Symbolickým motivem románu je tangerinn neboli tangerinkovník: strom, jejž Omar zasadil v zahradě ještě před narozením své dcery. Pevně zakořeněná dřevina – „trpká, mírně pokřivená, zato obtěžkaná plody a odolná vůči zimě“ – představuje opak Minina váhání. A stejné jméno nese i podnik, který Omar založil za účelem setkávání krajanů jakožto připomínku inspirativního Tangeru: marockého přístavu a kulturní křižovatky Středomoří, z níž kdysi vyšel.
℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘
Román Tangerinn je autorčiným debutem a musím zkonstatovat, že je to velice vyzrálá prvotina. S notnou dávkou poetičnosti a jakési uzavřenosti předkládá čtenářům velmi intimní vyprávění, které se hluboko noří do duše hlavní hrdinky a dává vniveč všechny její pocity i myšlenky.
Příběh je vyprávěn ich-formou z pohledu ústřední postavy Miny, která se po několika letech vrací zpět do míst svého dětství a dospívání do Kalábrie. Kdysi odtud odjela za vysněným snem do Londýna a chtěl se stát někým jiným. Někým, koho nedeformují komplikované rodinné vztahy. Ale zjišťuje, že všude je chleba o dvou kůrkách a některé věci si člověk nese v sobě, ať utíká sebevíc. Nikdy se jich nezbaví a možná ji pomůže teprve nynější návrat domů na pohřeb svého otce. Na povrch začnou vyplouvat staré vzpomínky…
Proč se lidé honí za svými sny a svými plány? Co se stane s představivostí, když člověk zničehonic otevře oči? Proč jsem odjela, co jsem hledala jinde? Proč jsem noc za nocí odolávala a říkala si, že tohle je život – život, který jsem chtěla? Našla jsem ho? Líbil se mi?
Autorka má cit pro slovo, a ačkoliv je její příběh poskládán jako jednolitá zpověď, v které se přímá řeč neuvozuje, dokáže proniknout k jádru věci a výstižně pojmenovat všechny pocity, kterými je román protkán skrz naskrz. Začátek se odvíjí v trochu zmatečném módu, což ale není ničí chyba, prostě jenom chvíli trvá, než si na autorčin styl „mluvy“ zvyknete. 
Autorka své hrdince naložila pořádnou porci vnitřní rozervanosti a ani prostředí, kde byste se měli cítit bezpečně tedy v rodinném kruhu, příliš neoplývá porozuměním a jistotou. Ba naopak, o to víc to má naše hrdinka v životě složité a o to víc k vám promlouvají její pocity.
Příběh po celou dobu neopouští ani další silné téma – život dětí ze smíšeného manželství. Kde najít své kořeny? A jak se cítí přistěhovalci v zemi, kde jim dávají najevo, že tady doma nejsou? Všechny tyto intenzivní otázky jsou zodpovídány s velkou dávkou autorčiny citlivosti, v které k vám po křehké nitce putují pestré emoce. Kromě jiného nahlédnete i do Maroka 80. let a poznáte rozdílný život, v kterém se touží po svobodě i dálkách.
Pojďte na návštěvu do baru Tangerinn, kde se scházejí imigranti a kde se řeší mnoho témat. O některých se mluví nahlas a některá si každý z nich převaluje v sobě jako horký doušek hořkosladkého nápoje.
Hodnocení: ❤ ❤ ❤ ❤ 🤍
Autor: Veronika Es.
Listovat knihou můžete zde, na stránkách nakladatelství Prostor.
