Pojďte nahlédnout do života stárnoucího muže, kterému v duši stále zní tvrdé tóny metalu, zuby nehty se drží svého života, polemizuje, přehodnocuje a stále sní o světlem zalitých zítřkách, v kterých miluje a je milován. Román TĚŽKÉ DUŠE je příběhem o životních přešlapech, muzice a střetu boomerů s mladou generací. Velmi svěží, humorné a trochu hořké čtení.
Kniha mi byla poskytnuta v rámci spolupráce s nakladatelstvím Host za účelem recenze.
Název: Těžké duše
Autor: Iva Hadj Moussa
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2024
Počet stran: 359
Johanesovi táhne na padesát. Živí se vyklízením bytů, má za sebou rozvod a ve střídavé péči dospívající dceru. A na krku jeden sexuální skandál. A především tři kamarády, s nimiž ho spojuje láska k heavy metalu i frustrace ze současného světa, kterému z různých důvodů přestávají rozumět. Johanesův stereotypní život, zaplněný tvrdou fyzickou prací a hospodským tlacháním, pravidelně narušuje jen dcera Žofie. Oč víc je nezkušená, o to progresivnější názory na otce a život jeho generace zastává. Zvlášť když Johanes nemá problém s konzumací masa a na ženy se pořád dívá jako na objekty. Horší ale je, že ani on sám se v sobě nevyzná — je jen obyčejný chlap, který souhrou nešťastných okolností tak trochu selhal, nebo zavrženíhodný sexuální predátor? A záleží víc na tom, jak se ke svému prohřešku postaví sám Johanes, jeho dcera, nebo snad celá společnost? A jak mu v tom všem pomáhá humor, nadhled — a taky znovuobjevená elektrická kytara?
∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞
Román Těžké duše se noří do hlubin duše padesátiletého muže a nachází tam humor, metal, lítost, ženský, sex, možná trochu rezignace a možná trochu rebelie. Zkrátka takový normální ponor do chlapského světa, který dokáže velmi dobře pobavit i zahrát na emoční strunu citlivý cajdák. 😉
Příběh je vyprávěn ich-formou z pohledu hlavní postavy. Johanesovi bude za chvíli padesát let a tak trochu se u něj projevuje krize středního věku. Živí se vyklízením bytů, je rozvedený, ulpívá na něm škraloup sexuálního deliktu a snaží se najít cestu ke své šestnáctileté dceři. Co si teď se svým životem počít, když břišáky nejsou pod tukem vidět, vrásky přibývají, vlasy ubývají a svět se sice točí pořád dál, ale asi jiným směrem, než kdysi. Ještě že je tady pořád heavy metal a pár kámošů, kteří mu rozumí.
„Teď pěkně kecáš, tati,“ zakňourá Žofie a vysmrká se.
„Prosím tě, vždyť tebe nikdy nic nerozhodí. Rozvedli jste se s mámou, pak se stalo tamto v autoškole, seš sám, umřela ti ségra, když jsi byl malej kluk… Skoro všechno se ti posírá, ale nehroutíš se z toho. Pořád jedeš dál. Vstáváš, nestěžuješ si. Teda někdy jo, ale spíš ze zvyku. V mým životě se neděje nic strašnýho, a přesto se cítím úplně na hovno. Jak to vůbec děláš, táto? Jak to, že ses ještě nikdy nesesypal na hromadu? Jak to, že každej tejden nesedíš někde u psychiatra? Jak to, že každej den chodíš od práce? A ještě k tomu máš kapelu? Jak to všechno dáváš?“
Jsem v šoku. Tak ona mě vidí takhle? Jako člověka, co zvládá svůj život?
Autorka se s naprostou jistotou vcítila do pocitů muže středních let a našla tam opravdové perly mužského světa. Až se mi nechce věřit, že je tento hořkosladký příběh výplodem ženské ruky. Skvěle a s humorem vystihla krizi či specifické období jejich života, kdy přemýšlejí o své minulosti, kterou vidí jako jeden velký mejdan plný vzrušení a zábavy, a polemizují o své budoucnosti, v které hledají záchytné body. Tihle mužští dinosauři žili v dobách, kdy se nic moc neřešilo, maximálně ženský, muzika a chlast. K psychologům se nechodilo, o citech se nemluvilo, a když jsi hrál v kapele, byl jsi king. 
Dnes je všechno jinak a já Johanesovi myšlenkové pochody nejen plně chápala, ale dokázala se do nich i bez obtíží vcítit. Jistě k tomu přispěl fakt, že jsme ve stejné věkové hladině a máme dosti podobné prožitky, byť jsou uchopeny z mužského pohledu, styčné body zůstávají společné.
Metal a humor hýbe tímto románem a buší do něj s energií a mladickou vitalitou i přes pokročilejší věk anebo možná právě proto. Sarkasmus a ironie dokáže výtečně pobavit, ale má tak trochu hořkou příchuť, která vám ulpívá na jazyku. Svižné tempo vyprávění nahrává čtivosti stejně jako hojně použité dialogy, které vás vedou příběhem bez sebemenšího zaváhání.
Román Těžké duše mě dobře pobavil a nostalgicky pohltil. Humorná oddechovka plná profláknutých „hlášek“ má ale ještě další podtón, který vás dokáže emotivně nakousnout. Za mě tedy spokojenost a já této autorce narozené v „mých“ letech naprosto rozumím.
Hodnocení: ❤ ❤ ❤ ❤ 💔
Autor: Veronika Es.
Listovat knihou můžete zde, na stránkách nakladatelství Host.
