Román VŽDYCKY ZBÝVÁ NADĚJE je emotivním a bolestným čtením, které se vám dostane pod kůži. Niterné nahlédnutí do rodiny postižené tragédií je zpracováno s citem i něhou a s jistotou vám mohu říct, že vás dojme.
Kniha mi byla poskytnuta v rámci spolupráce s nakladatelstvím Grada za účelem recenze.
Název: Vždycky zbývá naděje
Autor: Roberta Recchiová
Překlad: Olga Čaplyginová
Nakladatelství: Grada – Cosmopolis
Rok vydání: 2025
Počet stran: 416
Stelvio a Marisa mají dvě dospívající děti a i po letech manželství se stále hluboce milují. Všechno se ale osudově změní jedné letní noci, kdy je jejich dcera Betta spolu se sestřenicí Miriam napadena na pláži. Útok bohužel nepřežije. Stelviovi a Marise se zhroutí svět a bolestná ztráta poznamená i jejich harmonický vztah. Miriam je zdrcena, propadá závislosti na lécích a vyšetřování tragické události zpomalují předsudky a opomenutí. A přece – pod smutkem a marností začne po nějaké době znovu klíčit semínko naděje a lásky.
℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘
Citlivý román Vždycky zbývá naděje v sobě ukrývá velmi silné čtení, které se noří do hloubky a přináší vyprávění plné komplikovaných vztahů, dramatických okamžiků i záblesků naděje. Tento příběh se do vás zakousne s intenzivní silou a nepustí vás dřív, než vše přečtete a prožijete. Je to bolestné a přesto krásné vyprávění poznamenané ranami osudu.
Příběh je vyprávěn er-formou, v které se hned na začátku roku 1980 seznamujete s Marisou. Ta nás vezme zpět do své pohnuté minulosti, kdy se seznámila se svým mužem Stelviem za dramatických okolností a osud jim nadělil společný život plný propadů i radosti. V čase nás přenese do dospívání své dcery Betty, která přijde za tragických okolností o život a její neteř Miriam si tento děsivý okamžik odnáší sebou do svého života. Propadá závislosti a nevidí světlo na konci tunelu. Ale pokud se podívá pořádně, možná uvidí záblesky budoucího štěstí i naděje, ale to se nejdřív musí spousta vztahů vyřešit a narovnat.
„Můžeme se uzavřít do sebe ve smutku, Bertillo, nebo se můžeme rozhodnout, že si vezmeme to dobré, co máme kolem sebe,“ řekla Marisa a položila ruku na krabičku. „Je to těžké. Ale musím věřit, že ve všem, co bylo, je smysl, který teď nemůžeme pochopit. Že jednoho dne bude všechno jasné, že to, co se stalo, je jen část obrazu, který zatím nedokážeme vidět celý.“
Hned od začátku se mi podařilo ponořit se do příběhu, který autorka napsala lehkou rukou s velkou dávkou něhy a citu. Ani ve snu by mě nenapadlo, kam svůj příběh později nasměruje a jak hodně se do mě otiskne. S tragickou událostí vplouvají do příběhu intenzivní a důrazné emoce. Autorka vás nenápadně směruje podívat se na vzniklý problém ze všech možných úhlů pohledů a někdy se vám to nemusí moc líbit. 
A pak přicházejí daleko silnější nenápadné momenty, v kterých přesně ví, jak zabrnkat na vaši strunu emocí a vyvolat bouřlivou dojemnou reakci.
Dohromady společně s lehkou romantickou linkou, vztahovými propletenci a jemnou detektivní složkou to autorce skvěle a nenásilně pasuje do celistvého obrazu, který k vám vysílá jasně dané signály. V jedné tragédii, která má vliv na celou rodinu, nám autorka dává možnost nahlédnout do pestrých pocitů jednotlivých rodinných členů včetně jejich vyrovnání se či přijetí a postavení se k děsivé události. Každý ji v sobě zpracovává po svém a každý se s ní vyrovnává tak, jak může a dokáže.
Pokud máte pocit, že na vás bude román až příliš utrápený či násilně jdoucí po pocitech, nemusíte mít obavy, protože autorka ví, kdy sundat nohu z plynu emocí, vrátit své hrdiny alespoň trochu do krásných okamžiků života a ukázat jim že, Vždycky zbývá naděje. Moc pěkné, silné a dojemné čtení.
Hodnocení: ❤ ❤ ❤ ❤ 💔
Autor: Veronika Es.
Listovat knihou můžete zde, na stránkách nakladatelství Grada.
