Deník Jindřicha Bejla popisuje období od července 1914 do června 1920. Díky knižně vydaným autorovým vzpomínkám máme možnost se seznámit se srbskou a ruskou frontou Velké války, zajetím a formováním československých legií v Rusku. Z knihy se dozvíme detaily o souvislostech bojů proti německým a rakouským vojskům, a poté dlouhý a vyčerpávající návrat legií do vlasti, završený plavbou z Vladivostoku do Terstu.
Název: Deník legionáře
Autor: Jindřich Bejl
Nakladatelství: Plot
Počet stran: 464
Rok vydání: 2013
Kdybyste se mě ptali, co mě vedlo sáhnout po tomto titulu, tak vážně nevím, co bych odpověděla: vojenství jako takové mě nezajímá a formování legií v Rusku mně do přečtení této knihy říkalo velice pramálo. Nejpravděpodobnější je, že mě jenom obyčejně zajímalo,“ Co si jako v tom deníčku mohl psát? „. 🙂
Každopádně kniha úctyhodného rozsahu mě překvapivě hodně oslovila. 20ti letému Jindřichu Bejlovi přišlo celkem výhodné se stát c. k. důstojníkem v záloze, protože pak měl kratší „základní vojenskou službu“: místo na 3 roky jenom na 1 rok a také jednodušší.
V té době nikdo v žádnou válku nevěřil, ale pak přišel rok 1914, atentát v Sarajevu a Jindřich musel ve svých 23 letech do války s 11. pěším plukem. Byl raněný, prošel zajateckým táborem, byl u zrodu Československých legií v Rusku a vrátil se domů živý. (Foto z knihy: Odevzdávání zbraní podle dohody s Moskvou na nádraží v Penze.)Takže ano, tenhle životní osud na knihu rozhodně dá. Deníky nerada čtu. Po několika stranách mě přestanou bavit popisy a rozbory emočních stavů autorů. V této knize se ovšem ničeho podobného nedočkáte.
Na deníku, který si psal mladý muž před 100 lety mě velice překvapila objektivnost, syrová logika a věcnost, se kterou přistupuje k událostem, kterých byl svědkem. S nějakými “ citečkami, chmury, splíny a domněnkami “ se v knize setkáte velice pomálu.
Pro mě bylo velice zajímavé, jak byl v knize popsán mj. propastný rozdíl v přístupu Rakušanů k Maďarům a k Čechům. A že rakouští důstojníci velení skutečně nezvládali tak moc, že nechávali své muže postřílet se navzájem či se utopit jako koťata… Teprve z těchto autenticky popsaných zkušeností a zážitků mi došlo, proč bylo státní uspořádání Rakousko – Uhersko Čechy tak nenáviděné. Navzdory poněkud archaické češtině, která textu v knize přidává zvláštní patinu, se mi deník četl poměrně snadno. Myslím, že by knize na přitažlivosti přidaly nějaké dobové fotografie nebo mapy. Na textu jsou pro „nevojáka – nehistorika“ obtížně uchopitelná některá speciální slova nebo i “ šarže “ či zbraně… A taky by mě zajímalo, jestli Jindrovi sestra Anna na tu tuberkulózu umřela nebo ne…?
Ano, dovolím přiznat, že jsem asi 2 týdny z deníku přeskočila, protože v zajateckém táboře se toho skutečně moc nedělo…, nicméně koupě knihy vůbec nelituji.
Vzpomínky Jindřicha Bejla bych si klidně přečetla znovu. Už jen proto, že z knihy ke mně promlouvá člověk s obrovskou osobní statečností, se silným sociálním a národním cítěním. Někdo, kdo má co říct.
Moje hodnocení: 80%
