Zapomeňte na partyzány „geroje“. Ladislav Mňačko vám bez jakéhokoli patosu řekne, jaké je to být členem partyzánské skupiny během II. světové války… Přetočme listy v kalendáři, představme si, že je květen 1945, Rudá armáda právě osvobozuje Prahu a mladý, těžce raněný partyzán nám vypráví svůj příběh plný smrti, zabíjení a touhy. Otevřme spolu knihu s názvem 
mrt si říká Engelchen.
Edice: 75 let od ukončení války
Autor Ladislav Mňačko
Rok: 2021
Počet stran: 336
Oficiální anotace
V horském terénu moravsko-slovenského pomezí zasazují nacistům nepříjemné údery partyzáni, 
jejichž základnou je kopaničářská obec Ploština. V rozhodujícím okamžiku partyzáni zklamou důvěru kopaničářů. Není to bez následků, odvíjí se odtud pocit spoluviny, která ničí hlavní postavy románu. Okamžité radosti partyzánského života, milostné vztahy pod hrozbou konce, jenž může přijít v kterémkoliv okamžiku, tvrdá rozhodnutí partyzánských velitelů, vyčerpávající krutá štvanice, drsné dny s příchutí krve, slz a střelného prachu, kdy se nic nedá předstírat – to vše jako součást velkého lidského dramatu. Kniha vycházející z osobních autorových prožitků zobrazuje pravdivě, upřímně a otevřeně – tedy rozporuplně – ozbrojený odpor proti krvavému násilí. Je živoucí připomínkou tisíců bezejmenných, kteří přinesli nejvyšší možnou oběť ve jménu mravních zásad: věrnosti, cti a spravedlnosti.
ℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜ
Ladislav Mňačko
Slovenský spisovatel a publicista Ladislav Mňačko patří mezi nejvýraznější osobnosti československé 
poválečné žurnalistiky a literatury, byl to především novinář a reportér. Poprvé čtenáře zaujal svými reportážemi z cest po Slovensku Kde končí prašné cesty, mezi jeho nejznámější patří např.: Já, Adolf Eichmann, Smrt si říká Engelchen, Opožděné reportáže a Jak chutná moc. V Opožděných reportážích poprvé otevřeně mluvil o tragických osudech lidí během vykonstruovaných politických procesů v Československu v 50. letech 20. století. V novele Jak chutná moc se zaměřil na téma, jak dokáže dlouhodobě a nekontrolovatelně uplatňovaná moc pokřivit charakter i původně čestného a statečného člověka. Je ostrým pamfletem na praktiky komunistických činitelů. Narodil se 29. ledna 1919 ve Valašských Kloboukách na Moravě. Dětství prožil v Martině. Po okupaci Československé republiky se pokoušel odejít ze země, ale Němci ho chytili, odvlekli do koncentračního tábora a pak na nucené práce. Podařilo se mu uprchnout a zapojit se do partyzánských bojů na území Moravy. Literární činnost začal jako novinář komunistických deníků Rudé právo (1945-1948) a Pravda (1948-1953). V roce 1954 si zvolil svobodné povolání. Od roku 1967 žil Ladislav Mňačko v emigraci. Nejprve odešel do Izraele na protest proti proti-izraelské kampani československé vlády. Následující rok, když ho vláda během Pražského jara rehabilitovala, se vrátil domů. Po srpnové okupaci Československa v roce 1968 Ladislav Mňačko opustil republiku znovu – odešel do Rakouska. Tam žil, pracoval a tvořil až do listopadu 1989, kdy se opět vrátil. V emigraci Ladislav Mňačko napsal satirický román Soudruhu Münchhausene, knihy esejů Agresoři, Sedmá noc, Jeden přežije, Slavnostní projev, Gigant a jiné. Ladislav Mňačko zemřel 24. února 1994 v Bratislavě ve věku 75 let. (Foto autora: TASR/J. Bakala, zdroj. Text TASR, přeloženo, zkráceno KM.)
ℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜ
Summa summarum
Kniha v českém překladu Rudolfa Červenky letos znovu vychází v šité vazbě, s tvrdými deskami a přebalem. Autor knihu poprvé vydal v roce 1959 a stal se z ní – dnes bychom řekli – bestseller ?. Román se díky mrazivému obsahu a autorově čtivém stylu vyprávění dočkal mnoha slovenských i českých vydání. Biografické vyprávění je psané v ich-formě – z pohledu autora, který si říká „Voloďa“. Román začíná v posledních hodinách 2. světové války v momentě, kdy do je Voloďa zasažen kulkou do páteře. Retrospektivně se vrací ke svému působení v partyzánskému oddílu, kterému velí Rus jménem Nikolaj. !!! Pozor spoiler Tato skupina se stane spoluviníkem tragédie slovenské vesnice Ploština – místní partyzánům pomáhají, oni však místní obyvatele v klíčovém okamžiku opustí a učiní z nich lehký terč pro oddíl SS. Fašisti 27 mužů a chlapců spoutají řetězem, naženou do stodoly a zapálí plamenometem…
„… Ale proč pořád omílat otázku odsunu Němců? … Souhlasil jsem s odsunem tehdy a souhlasím s ním dodnes. Pokud jsem občas zapochyboval o správnosti svého postoje, vždy jsem si vzpomněl na Ploštinu. Nevím, proč by se měl kterýkoliv národ Němcům omlouvat… Všude kam vtáhli, zasévali ke svému národu nenávist. Měli ze všech těch zločinů vyjít bezstrestně? Pokud toto nové vydání knihy někomu pomůže, aby si ujasnil rozdíl mezi příčinami a následky válečných hrůz, pak kniha nevychází nadarmo. … „. Ladislav Mňačko, předmluva k vydání z r. 1990.
To, že biografický román nic ze své atraktivity neztratil ani po 62 letech od napsání, můžete lehce zjistit sami ?. Románoví hrdinové, kteří skutečně žili, jsou velmi realističtí a plastičtí: milující a 
smilnící, vraždící, zachraňující, zbabělí i hrdinní, chybující, truchlící, mstiví, odpouštějící, trestající, velkorysí, čestní i zrazující…. U Ladislava Mňačka nečekejte partyzány „Mirky Dušíny“ – nemytí a hladoví chlapi kradou, „chlastaj“, s divokou zuřivostí zabíjí fašisty, svádí dcery a manželky vesničanů, intrikují uvnitř skupiny. Někteří z nich později neunesou pocit viny a spáchají sebevraždu. Autor život partyzánů neidealizoval, což se mi na knize líbilo. Asi hlavně proto na mě nepůsobila jako sovětský válečný film, kde všichni byli „čestní a správní, hrdinní chlapci“ ?. Román končí Voloďovým rozhodnutím, že najde německého velitele Engelchena ( česky Andílka), který způsobil smrt tolika lidem. V předmluvě k vydání z roku 1990 autor uvádí, že velitel, který zaútočil na Ploštinu se jmenoval Nengelken. Ovšem v Reflexu (rok 2009) píší: „Zhruba před deseti lety Engelchena objevil novinář Stanislav Motl. Bohužel tři týdny po Mňačkově smrti. Engelchen se ve skutečnosti jmenoval Walter Pawlofsky a svůj další život spokojeně vedl jako profesor slavistiky na mnichovské univerzitě „. Ať tak či tak, knihu patřící k československé klasice vřele doporučuji: nenudí, krásně se čte a nutí čtenáře myslet na věci, které běžně z našich životů vytěsňujeme.
Hodnocení: 
Za knihu velmi děkuji nakladatelství Leda .
ℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜ
Ladislav Mňačko ke stejnojmennému filmu z roku 1960 napsal scénář. Jedná se o velice věrný přepis knihy, nicméně některým zásadním scénám a motivům se vyhýbá. Tak například jsou vynechány postavy zběhlých Němců, kteří se přidají na stranu partyzánů a po jejich boku střílejí do „vlastních“ lidí. Důraz je zde kladen zejména na milostnou linii románu, tudíž se v širším záběru zabývá vztahem mezi Voloďou a Martou, a zároveň i mezi Voloďou a zdravotní sestrou Eliškou, která ho v nemocnici ošetřuje. Druhou filmovou verzi Mňačkova románu natočili Ján Kadár a Elmar Klos v roce 1963 (Foto je z filmu 1963 ), jejich adaptace byla mnohem volnější. Příběh odsunuli do pozadí a svůj hlavní zájem soustředili na psychický a fyzický stav raněného partyzána, jeho myšlenkové pochody a sebezpytování. Posun je tedy v obratu k subjektu. Nekladli takový důraz na milostnou linii, vztah mezi Voloďou a sestřičkou z nemocnice je zcela potlačen, stejně jako osobní historie zdravotní sestry. Obě postavy jsou navíc přejmenovány (hlavní hrdina se jmenuje Pavel a setra Alžběta). V řadě dalších scén rovněž došlo k posunům, například ve scéně smrti partyzánského velitele Nikolaje. (Text zdroj.)
Černobílý film z roku 1963 můžete sledovat on-line.
– PLAY –
ℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜℜ
