Autorka Alexandra Salmela nás ve své knize Antihrdina vezme do fiktivní severské země zvané Utopie, kde lidi naplnili svou touhu po návratu do lůna Přírody a sociální rovnosti. Ve svém ekosocialistickém uspořádání státu vidí nejlepší možný společenský systém a za své nejvyšší poslání považují budování Utopie a ochranu Matky Přírody. Ať to stojí, co to stojí…. Třeba i odstraňování „nadpočetných“ dětí, protože děti/lidi jsou největší producenti odpadu a ničitelé planety…
Název: Antihrdina
Autor: Alexandra Salmela
Překlad: Michal Švec
Nakladatelství: Větrné mlýny
Rok vydání: 2019
Počet stran: 436
Oficiální anotace
Sedmadvacetiletý Antti Hrdina přijíždí do konzumního KoroNova ze severní země zvané Utopie, která je založená na ideologických heslech a obrovských obětech, díky nimž mohou lidé, zvířata i rostliny žít v náručí Matky přírody. Tato země stojí jako pevnost v první linii boje proti dravému globálnímu kapitalismu. Místní legendy pateticky opěvují statečnou zakladatelku Směrodárkyni, hrdinku, díky níž se utopie stala skutečností. Ale nechová se tato společnost spíš jako diktatura? A nakolik jsou legendy pravdivé? Antihrdina je kniha o cynismu i naději, o ztrátě ideálů i slepé důvěře, o zvrácené mateřské lásce a hledání ztraceného syna, o cestě, stromech, ale zejména o hrdinech. Existuje ještě hrdinství a má vůbec nějaký smysl?
∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴
Alexandra Salmela
Slovensky a finsky píšící spisovatelka, narozena 1980 v Bratislavě, na Vysokej škole múzických umení vystudovala dramaturgii, na Karlově univerzitě v Praze finštinu a finskou literaturu, žije ve Finsku v Tampere. Románovou prvotinu 27 aneb Smrt vás proslaví napsala ve finštině a kniha byla v roce 2010 vyhlášena jako Nejlepší finský debut. Následoval Antihrdina, rozsáhlá futuristicky laděná románová freska, za niž byla autorka nominována na prestižní slovenskou cenu Anasoft litera. „Takmer každá strana niečím prekvapí,“ napsala kritička Gabriela Rakúsová. Alexandra Salmela je též autorkou mnoha básní, divadelních her a několika knih pro děti: Mimi a Líza, Žirafia mama a iné príšery, Princezná opica, Lodníci na Mississippi a Severnejšie ako na sever. Drží se rady: „Ak chceš, aby ti ľudia rozumeli, nebuď ironická.“ (Foto: Alexandra Salmela, zdroj)
∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴
Summa summarum
Když jsem viděla obálku knihy Antihrdina poprvé, ihned mi v hlavě naskočila asociace s tištěným návodem k nábytku z Ikea, ale jakmile jsem výtisk otevřela, vzmohla jsem se jen na: „Jééé??!!“. Kniha je jednoduše úplně jiná. Nejen, že se v ní střídá bambilion typů písma, ale paní spisovatelka používá čtenářsky atraktivní postmodernistické prvky: pokud si nějaká knižní postava čte v novinách, je onen „novinový článek“ v knize „otištěný“ (a pěkně graficky odlišený), v ději najdeme kuchařský recept či dvojstránku utopistických hesel a KoroNovských reklam. Hlavní linie děje je přerušována příběhy z utopistické mytologie a hrdinskými legendami.
Mladý muž (jménem) Antti (příjmením) Hrdina se díky pilotnímu programu nového utopistického 
zákoníku práce Flux (a s tím spojenou rotací zaměstnanců na pracovních pozicích) dostane do novinářského týmu národního deníku Fakta. Jako fotograf dostane pozvánku na mezinárodní akci EkoRůst a odjíždí do „kapitalismem zkaženého KoroNovu“ předvést „ekologickou“ cameru obscuru – prastarou techniku fotografování bedýnkovým fotoaparátem. Na cestu se vydá se svou novinářskou kolegyní Liou a její dcerou čtrnáctiletou Meteorou – nadšenou a systémem řádně sežvejkanou členkou / důvěrnicí Mlamazat ( Mláďat Matky země) . Děj je vyprávěn tedy z několika pohledů. Pohled Anttiho a Liy je vyprávěn v er-formě a Meteora nám své postřehy sděluje ve formě deníkových zápisků. Jakmile se do knihy začtete povšimnete si zejména autorčina nadmíru bohatého slovníku ( i vulgárního 🙂 ). Paní spisovatelka rozhodně umí zaujmout a udržet čtenářovu pozornost. Obsah v podstatě nemá „mrtvá“ místa – vyprávěné utopistické mýty se mi četly stejně hezky jako samotný příběh či popisy koroNovských budov…
O trojdomém obru a oběti Směrodárkyně
Žádné neštěstí netrvá věčně. Jednoho dne začal Kronos zvracet. Z otevřených ran v těle Země tryskala jedovatá pěna a zabíjela zvědavé srny, jež nedopatřením přišly očuchat pestrobarevné bubliny, které se vznášely nad krátery. Směrodárkyně se pro srny velice trápila. Pak si omyla ruce slzami a zadívala se na zem. …
Z knihy na nás ovane podivně zatuchlý duch zfanatizovaných obyvatel Utopie, kteří “ -z lásky“ k přírodě a zakladatelce Utopie Směrodárkyni – jsou ochotni v zimě umrznout, donekonečna spravovat obnošené oblečení, nové boty považovat za nadbytečný luxus, žít na hranici bídy, nebezpečný odpad odklízet holýma rukama a „nadpočetné“ děti „likvidovat“. Na druhé straně KoroNovo je nablýskaný svět, kde je všeho až nechutně moc, ale chybí nezištnost, lidskost a velkorysost. Příběh tří hrdinů vypráví o střetu dvou zcela odlišných systémů, „kulturním“ šoku a bolestném prozření. Kniha je zajímavá, ale dovedu si představit, že ne každý ji ocení: je obsáhlá (436 str.), řeší se v ní podstatě „furt to samý“ a některé pasáže jsou „hooooodně hustý“ 🙂 ( děj i slovník … 🙂 ). Mně se kniha líbí, její grafické zpracování, originální svět Utopie i KoroNova a v nich se děsivě zrcadlící odraz naší reality. Čtenářům, kteří se nebojí „jiných“ (netuctových /non – mainstreamových) příběhů, doporučuji ♥.
Hodnocení: 92%
Za výlet do Utopie a KoroNova děkuji Nakladatelství Větrné mlýny. A samozřejmě i za knihu ♥.
“ … Existuje samozřejmě jen jedna pravda a ani tu nedokáže člověk unést. …“
