Černá krabice

Judas Coyn býval jedním z death-metalových bohů. Jeho výstřelky z mládí jsou proslulé, stejně jako záliba v podivnostech. V jeho děsivé sbírce se najdou sadistické filmy, ale také kuchařka pro kanibaly nebo oprátka z oběšence. Přesto v ní není nic tak neobvyklého, strašlivého a především lákavého jako předmět, na který narazil v jedné internetové aukci: Prodám nejvyšší nabídce ducha svého nevlastního otce… Za tisíc dolarů se Judas stane pyšným majitelem saka po mrtvém muži, v němž údajně přebývá jeho duch. Judas nemá strach. S duchy bojoval celý život – s duchem násilnického otce, duchy lásek, které bezohledně opouštěl, členů kapely, jež zradil. Jeden duch navíc ho stěží rozhodí. Když ale dorazí jeho poslední objev, v úhledně zabalené v černé krabici, Judas a jeho momentální přítelkyně Georgia zjistí, že inzerát nelhal, ba co víc, aukce byla zmanipulovaná tak, aby si oblek koupil přímo on… Boj o holý život začíná.

Nakladatelství Beta druhému vydání titulu Černá krabice darovalo tvrdé desky s křídovým přebalem, který vás svou ilustrací nenechá na pochybách, že v rukou skutečně držíte horor 🙂 . Výtisk má šitou vazbu. Samotný text příběhu je rozdělen do 4 částí:  Černý pes, Jízda, Bolest a Život. Podle mého názoru (stále oblíbenější americký spisovatel) Joe Hill napsal čistý horror umně vystavěný na duchařině, jehož děj, přímo ukázkově, odsýpá. Námět – dovolím si tvrdit –  není originální (mstící se / vraždící duch), ale mně to požitek z knihy nevzalo. A to z jediného důvodu: příběh je výborně napsaný a děsivý (napínavý) text čtenáře baví. Vsadím se, že i vás děj zaujme natolik, že siluetu (ne)mrtvého hypnotizéra Craddocka postupem času uvidíte v každém temnějším koutě svého příbytku 🙂 .  Výborně promyšlené vyprávění  je zasazeno do moderních kulis, a zároveň z něj čpí vůně staré dobré hororové klasiky, kterou milovníci tohoto žánru ocení. Pan autor Hill píše pověstně uhrančivým stylem, tudíž se čtenář do děje brzy dokonale vžije a ke knižním postavám si vytvoří vztah. Za nejslabší na celé knize považuji její závěrečnou část. Připadá mi slabá a „přitažená“ za vlasy, ale na druhou stranu je mi jasné, že mnoho příznivců Joea Hilla si přesně takový závěr přeje 🙂 . Kniha se mi velmi líbila, četla se „na jedničku“a časem se k ní ráda vrátím. S klidným svědomím vřele doporučuji .