Krev pro divoženku -

Líbila se vám alternativní 80.léta minulého století v románu Krev pro rusalku z dílny české autorky Kristýny Sněgoňové ve světě, kde žijí lidé a nadpřirozené bytosti vedle sebe? Pak si jistě vzpomínáte, že pokud mají rusalky žízeň, je dobré mít po ruce nabitou zbraň či hodně pádné argumenty pro to, aby si „cucly“ z někoho jiného… A s divoženkami je to podobné: lidi snesou pouze pěkně vychlazené a stáčené do sklenic či naporcované na talíři. Jinak jimi opovrhují a většina divoženek by nejraději lidské pokolení vyhubila. Dopřejte si nervydrásající rande s lidožravými divoženkami v další krví zbarvené, temné, urban fantasy!

Název: Krev pro divoženku

Autor: Kristýna Sněgoňová

Nakladatelství: Epocha

Rok: 2023

Počet stran: 496

Oficiální anotace

Rusalky, žínky, meluzíny, divoženky, magicky nadané bytosti žijící na okraji moderní společnosti a stále si strážící svá tajemství před lidmi. Jenže s lidmi se to má tak, že tajemství nesnášejí a chtějí zjistit i to, co by pro ně možná bylo lepší nevědět. Eliška Blažková slouží prvním rokem na malém slezském oddělení Centrály speciálních činností a její snahou je právě jedno tajemství odhalit. Jak to, že dokázala sama zabít divoženku? Kde se v ní taková síla vzala? A jak to změní křehké soužití lidí a víl?

Vítejte ve špinavém světě víl, krve, staré magie, světě, který z Kristýny Sněgoňové udělal takřka přes noc hvězdu české fantastiky.

Summa summarum

Paní autorka nám v románu Krev pro rusalku představila denní chléb policistů, tak zvaných „vran“, sloužících v Centrále speciálních činností. S rusalkami a jejich subkulturou nás v prní knize série Rusalka seznámil životem obouchaný, v lahvích alkoholu tonoucí, depresivní, cynický detektiv Stolbenko. Do společnosti neméně krvelačných divoženek nás v pokračování příběhu vezme jeho pravý opak: nováček mezi vránami, mladinká Eliška Blažková z Těrlicka/ Slezska . Na rozdíl od Stolbenka je novopečená policistka poměrně naivní, svět vidí více – méně černobíle a absolutně věří v systém, lidské zákony a ve svou službu veřejnosti. Neumí si představit důvod ani způsob, jak by lidé mohli najít společnou řeč s vraždícími a delikventními vílami. Pro zákon a pořádek je vnitřně obrovsky motivovaná Eliška ochotná vstoupit do tajného lékařského „Programu“, kde se svými kolegy podstupuje „podpůrnou terapii“, aby „vrány“ byly fyzicky zdatnější a měly vyrovnanější šance při zápasech s divoženkami a ostatní krvelačnou spodinou. Během vyšetřování konkrétního případu divoženky, kterou překvapivě přemůže nezkušená Eliška bez jakékoli cizí pomoci, naše hlavní hrdinka bolestivě dospěje. Líbí se mi nejen styl („old school“) popisu samotného vyšetřování, ale zejména způsob, jakým autorka nezkušené policistce otevře oči. A jak je Eliška doslova donucena přijmout novou realitu, která se absolutně liší od všeho, v co mladá žena upřímně věřila a za co nasazovala vlastní život. Baví mě příběhy, kde literární hrdinové nějakým způsobem „uzrají“ a na Kristýnině Elišce je posun v charakteru postavy krásně čitelný a hlavně „lidsky uvěřitelný“, logický a sympatický. Vzhledem k tomu, že na rozdíl od „rusalky“ je „divoženka“ vyprávěna ženou, přijde mi „jemnější“. Ač krev z tepen prýští stejně zvesela jako v předchozím dílu, násilí se nehalí do hedvábí a špína se přímo lepí na všechny aktéry knihy, Kristýna Sněgoňová dokázala Eliščinou ženskou esencí příběh mnohem více „učesat“, jiná atmosféra čtenáře bouchne do nosu v podstatě od první stránky a skvěle ochutí veškeré další zápletky a dějové zvraty… „Rusalku“ jsem si zamilovala a s „divoženkou“ to mám stejně. Sice jsou každá úplně jiná, ale obě mě dokázaly nadchnout svou syrovostí a „vtáhnout“ mě do svého světa se stejnou intenzitou. Krev pro divoženku doporučuji nejen čtenářům, kteří se již setkali s příběhem Krev pro rusalku, ale všem, kdo mají rádi temné, městské fantasy a Kristýnu Sněgoňovou.