Máte chuť číst něco netuctového, neohraného a neprovařeného? Knihu, u které neodhadnete děj natož závěr a jejíž příběhy vám budou ještě dlouho „sedět“ v hlavě, protože nad nimi budete chtě – nechtě přemýšlet? Budete zadržovat dech, aby k vám až z hlubokého středověku dolehl pláč nemluvňat v Libicích vyhlazených Slavníkovců a zaslechli jste každé zašeptané slovo zavražděné královny krásy… Pak sáhněte po knize oceňovaného českého spisovatele Pavla Brycze s názvem Nomádská víra, která vychází v nakladatelství dybbuk. Jsem si jistá, že černo – nekromantsko – trpce – sladké příběhy vám nedovolí odložit knihu, dokud nebude vědět, „jak to všechno dopadlo…“.
Autor: Pavel Brycz
Počet stran: 304
Rok: 2023
℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘
Pavel Brycz
Po studiu dramaturgie na DAMU se živil jako publicista a textař v reklamní agentuře, v současnosti vyučuje na 
střední škole. Vyrůstal v severočeském Mostě, jehož atmosféra se promítla do povídkové prvotiny Hlava Upanišády (1993) a sbírky lyrických impresí Jsem město (1998), za niž získal Cenu Jiřího Ortena. Mezi jeho další díla patří například Miloval jsem Teklu a jiné povídky (2000) a zejména kritikou velmi dobře přijímaná románová epopej Patriarchátu dávno zašlá sláva (2003), která mu přinesla Státní cenu za literaturu. Jeho další kniha Kouzelný svět Gabriely (2006) byla nominována na cenu Magnesia Litera v kategorii „kniha pro děti a mládež“. Tématy vykořeněnosti a krize mužské identity se věnují jeho romány Svatý démon (2009), Muž bez ženy není člověk (2014) i legionářské romaneto Největší muž na světě (2017). Spolupracuje s Českým rozhlasem, pro který píše rozhlasové hry a povídky zejména pro děti. Za komediální pohádku Neberte nám Ptáka Loskutáka získal Prix de Bohemia (2005). Jeho díla byla přeložena do několika jazyků. (Text: www.dybbuk.cz, foto: www.idnes.cz)
℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘
Oficiální anotace
Tři hořkosladké černé novely spojuje do jednoho tematického celku živý kontakt s osobami odešlými „na druhou 
stranu“. Reklamní textař v sobě objeví dar komunikace se zásvětím, který využívá k pomoci pozůstalým — truchlícímu otci zprostředkuje kontakt s dcerou usmrcenou při dopravní nehodě, zoufalé matce odhalí, kam zmizely její malé děti, až na něj emocionální síla jednoho nešťastného místa a nával lidí a duší začne být příliš. Unesený pracovník farmaceutického průmyslu je nucen trávit čas svázaný v kozelci v garáži, aby sloužil jako příslovečná vrba, na niž si vylévá svůj nesmírný vztek za uštědřená příkoří psychopatický gangster, kdysi hubený, bezmocný, zneužívaný chlapec. A v asi nejvýraznější a nejvíce zapamatování hodné třetí části pomáhá bývalý přítel duši mrtvé miss, zavražděné žárlivým manželem, pomstít daleko horší nepotrestané násilí z doby dospívání. Projevuje se tíha na srdci u všech stejně, anebo to máme každý jinak? Jaký je vztah druhé, odvrácené strany života, zákona, slávy k nám ostatním?
„… Omluvil se někdo těm mrtvým z Libice?“ zeptal se už v útulném pokoji, kde přátelé hrávali šachy nebo jen vzpomínali na alotria ze studentských dní, nečekaně Taras. Přítel Jan si už po příjezdu všiml, že Taras někde duchem bloudí, nevyrušoval ho proto ze zamyšlení, ale teď si oddechl, že se host probudil.: „Poslyš já jsem obyčejný učitel dějepisu na gymnáziu, neznat tě tak dobře, nevěřím v žádné slyšitelné nebo viditelné stopy po dobách dávno minulých, pro mě jsou mrtví mrtví na vždycky a živí živí jen na chvíli, „vysvětloval přítel. „Nikdo nikam neodchází a odnikud se nevrací, z nás stejně jako z předků zbydou v lepším případě geny našich dětí. Ale jestli myslíš nějakou liturgii, modlitby za klid těch mrtvých, odprošení nemluvňat, která ani za života nechápala, vždyť umřela u prsu matek, žádné vědomí sebe ani světa kolem sebe, tak jak by rozuměla takovým řečem?! Kdo by je k nim pronášel? Tohle už je v patronaci nějaký instituce na zázraky, nejspíš církve. Co já vím, možná se i za ty nevinný oběti nějaký kněz modlí. Mají přece modlitby na všechny případy!“ … „
Summa summarum
S panem spisovatelem Pavlem Bryczem jsem se poprvé setkala u příběhu pro děti Neboj, vždyť máš česnek, 
pamatuji si, že jsem z upíří pohádky byla nadšená a skutečně jsem se u ní bavila. Jeho další kniha, která se mi dostala do rukou – Nomádská víra – mě ujistila v tom, že P. Brycz bude další z mých českých srdcovek. Nomádská víra dostala do vínku od mateřského nakladatelství dybbuk tvrdé desky bez přebalu a vychází v šité vazbě. Na deskách je ilustrace dívky/ motýla – možná proto, že staří Řekové věřili, že lidská duše má podobu motýla? Kniha obsahuje tři příběhy, které jsou navzájem tematicky propojeny tenkou nitkou Zásvětí:
Černá skříňka
Na naší rodné planetě
Misslím na tebe
Vybrat ze třech novel tu „nejlepší a nejslabší“ je pro mě těžké, líbily se mi opravdu všechny. Tématicky mi nejvíce „sedla“ Černá skříňka, která mi v hlavě uvrtala neodbytnou myšlenku na potoky zbytečně prolité krve, nikdy nepomstěných příkoří, vražd a násilně zpřetrhaných životů. Hlavní hrdina Černé skříňky měl mé sympatie od začátku: nejdříve uhoněný a na pokraji nervového zhroucení stojící reklamní textař Taras Oleksiewicz při mimořádné „fušce“ zjistí, že jeho noční můry a déjà vu jsou čajíčkem proti tomu, co mu „spí“ v hlavě. Vycukaný, v 
podstatě citově deprivovaný Taras nečekaně nastartuje kariéru, o které se mu ani nesnilo v oboru, kde pro něj neexistuje konkurence. Když už má všechno, po čem většina konzumních lidí prahne, zjistí, že nikdo – ani na jednom z břehu řeky Styx – nemluví jen tak pro nic za nic. Lidé mluví proto, aby projevili svou vůli a předali svá poselství… ať živí či mrtví. A Taras se s tím bude muset vypořádat. Novela Misslím na tebe mě udržovala v napětí celou dobu, co jsem ji četla. Hlavní mužský hrdina Jakub Konečný se své snoubenky, která se mu vdala za jiného, nezbaví ani po smrti. Nejenomže, se po jejich rozchodu musel přestěhovat zpět k rodičům, což je samo o sobě dost děsné, ale Miss České republiky zavražděná svým manželem po něm chce, aby prokázal a pomohl odsoudit ještě větší zlo, které jí v životě poznamenalo víc než násilný odchod ze života. Z příběhu Na naší rodné planetě se dějí zázraky na mě dýchla osudovost. Hlavní hrdina se ocitne ve špatnou chvíli na špatném místě , prostě „neměl štěstí“ a dá mu hodně práce otočit Kolem Osudu, aby z té šlamastyky vybruslil. Budete mu fandit celou dobu, co ho sadistický maniak bude držet v garáži a mučit. Ale… třeba se stane zázrak. Knihu Pavla Brycze srdečně doporučuji. Pan spisovatel píše živým stylem, čtenář se ani chvilku nenudí – ať již popisuje náročnou loupež deníku či tmou zalitou místnost. Čte se skvěle, lehce, děj odsýpá a než se nadějete, máte před sebou poslední stánku…
Hodnocení: 
Za knihu, kde se trhá tenká záclona mezi světem živých a mrtvých a kterou si ráda znovu přečtu děkuji nakladatelství dybbuk .
