Je libo „starou dobrou“ povídkovou směsici, která vás zavede do USA, československého pohraničí roku 1946 a vysvětlí vám, proč Rosenthalové mají na svých rakvích stříbrná kování? Pokud ano, mrkněme se spolu na útlou knížečku Otomara Dvořáka, formátem připomínající spíše sešitek. Ovšem sešitek „nabušený“ dějem, překvapením a originálními nápady.
Autor: Otomar Dvořák
Rok: 2009
Počet stran: 224
Oficiální anotace
To, co dávno zemřelo, může znovu ožít. Stačí jen uvolnit závory „zakázané komnaty“. Po úvodní povídce Příšerný jezdec, v níž se na současné americké dálnici setkáme s legendárním přízrakem, se v příběhu Mrtvý luh vracíme do roku 1946 na pustá šumavská rašeliniště, po nichž bloudí Krvavý pastýř Hans. A do třetice se v novele z blízké katastrofické budoucnosti Vzpoura mrtvých podíváme do labyrintu hrobek pod jedním moravským kostelem.
℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘
Otomar Dvořák je český spisovatel, novinář, scenárista, textař, publicista, dramatik a příležitostný herec, který je členem Obce spisovatelů. Na našem blogu najdete recenze na tyto jeho knihy:
℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘
Summa summarum
Knížečka pana spisovatele Otomara Dvořáka z nakladatelství Epocha vydaná roku 2009 začíná povídkou s názvem 
Příšerný jezdec. Jezdec mě nevyděsil, nepřekvapil, ale ani neurazil. Každý, kdo přečetl „pár westernově“ laděných povídek s pravděpodobností hraničící s jistotou odhadne, jakým směrem se děj bude ubírat a jak příběh Příšerného jezdce prohánějícího po červenohnědých skaliskách podél dálnice dopadne. V pořadí druhá povídka Mrtvý luh pro mne byla zcela jiná jednohubka plná originality a zvratů. Tím, že Sudety jsou mi bližší než americké prérie, mě mnohem více bavil nejen děj, ale i tajemně – pochmurně vylíčené prostředí liduprázdné vesnice v hustém, bažinatém lese. Opuštěné obydlí, kam se po Němcích přistěhovali Jirsákovi, se mi před očima zhmotňovalo více než plasticky. Povídka zasazená do drsného roku 46, kdy nenávist, stará i nově prolitá krev pomohly probudit krvelačné bludičky, duše zatracenců z úsvitů věků i ze dnů nedávno minulých, mě k sobě doslova přilepila. Přečetla jsem jí téměř jedním dechem. Super 
. Třetí příběh Vzpoura mrtvých nám svým sci-fi způsobem ukáže, co všechno se může zrodit a k životu znovu probudit, pokud se propojí řetězec nešťastných náhod umocněný atomovou katastrofou. Českému týmu jsem držela palce a doufala jsem, že se jim podaří Vidoucímu vypustit (krvavý) rybníček … Vzpoura mě bavila .
„… Možná to tak vypadá,“ podotkl jsem mnohoznačně a opatrně. Měl jsem v tu chvíli pocit akrobata balancujícího na tenkém laně. „Templářský rytíř Robert z Rosenthalu se zřejmě chystal na konec světa. Své vědomosti získal někde na Dálném východě, možná od perských nebo egyptských mudrců. Nechápu ale jednu věc, proč jste jednoho ze svých holubů poslal přes hranice Zóny okroužkovaného téměř dvě stě let starým pečetním prstenem.?“ Rozhostilo se překvapené ticho… Za zády jsem uslyšel zašustění látky, zřejmě se tam prudce pohnul věrný služebník Muma. … „
Povídkovou knihu srdečně doporučuji, vzhledem k rozsahu je to skvělé čtení např. do vlaku, budete jí mít přečtenou skutečně za chvíli. Příběhy krásně odsýpají a děj čtenáře baví.
Hodnocení: 
Za Vzpouru mrtvých děkuji nakladatelství Epocha.
