Žítkovské čarování – pravdivý příběh žítkovských bohyní

Název knihy Žítkovské čarování v nás může evokovat podobnost s románem Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně, ale opak je pravdou. Žítkovské bohyně jsou román a Žítkovské čarování je faktografie, poskládaná z literatury sepsané o bohyních.  A to jak ze zdrojů líčících bohyně kladně tak i záporně…

Autor Jiří Jilík, zdroj obr.:Kultura.cz

Autor: Jiří Jilík

Název: Žítkovské čarování

Podtitul: Pravdivý příběh žítkovských bohyní

Nakladatelství: CPress

Rok: 2013

Počet stran: 242

„Ból tu u mňa sudca, krajský sudca, že mu ušla manželka. Chce, aby sa mu domov vrácila. No eště něviem, jako to dopadlo, však je to dva týdně, ňjé viac.“

                                                                                  Irma Gabrhelová pro Jiřího Jilíka v knize Žítkovské čarování.

       Jiří Jilík s poslední žítkovskou bohyní Irmou Gabrhelovou.Zdroj obr.: slovacky.denik.cz

Jiří Jilík – držitel Ceny Egona Erwina Kische – se lidovou kulturou Slovácka zabývá zhruba 40 let. V úvodu zmíněný román Kateřiny Tučkové se jmenuje stejně jako první Jilíkova studie. Podruhé jeho doplněná a lehce přepracovaná kniha o bohyních vyšla pod názvem Žítkovské čarování.

V Žítkovském čarování nám autor přiblíží dějiny léčitek a “ čarodějek “ z česko-slovenského pohraničí a poměrně dost prostoru věnuje poslední bohyni Irmě Gabrhelové, která bohovala ( čarovala ) až do svých 94 let, kdy zemřela.

Poutavě napsané faktografické pojednání od pana Jilíka obsahuje černobílé fotografie: portréty posledních bohyní,chalupy rozeseté po kopcích v Kopanicích, lidové slavnosti a tradiční kroje. V knížce si můžeme přečíst příběhy lidí, kteří se na některou bohyni obrátili pro radu ať přímo, nebo znají historky z vyprávění.  Ve vzpomínkách pamětníků znovu ožívají všechny staré bohyně počínaje Dorou Šurmánkovou po známou Pagáčenu. Dočtete se dokonce o návštěvě Aloise Jiráska či Amalie Kutinové u bohyní. Dále jsou popsána autorova setkání s poslední bohyní nebo s její vnučkou. Po přečtení knížky vám bude víc než jasné, že bohyně byly z nekalostí podezřívány snad od nepaměti. Nejdřív je nemilosrdně pronásledovala církev, poté se o ně zajímali nacisti i komunisti.

Kniha Žítkovské čarování zachycuje a popisuje celou řadu magických rituálů používaných v Bílých Karpatech, a také zaklínadla, která byla při nich pronášena. Přes propast času se k nám tak dostane vědění získávané a udržované v tajnosti po celá staletí.

Umění bohovat předávané z matky na dceru, zdokonalované každou další generací v sobě nese zcela odlišné poselství, než to, které nám předávají ve školách či většinová společnost. Možná také s údivem zjistíte, jak mohou nevědecké postupy  ( magie ) vést k cíli překvapivě přímější a mnohem jednodušší cestou.

Mě v knížce mj. zaujalo kopaničářské nářečí, ve kterém autor zapisuje citace. Toto nářečí je totiž v každé vesnici trochu jiné a má velice osobitý ráz. Tím pádem se mi velmi líbila i všechna zaříkávání v něm zapsaná a překvapil mě i v publikaci zmiňovaný „slepenec“, kterého používaly bohyně k čarování. Je to totiž magická praktika velmi podobná používání panenek a  jehel v haitském vúdú – tudíž se nám přímo nabízí otázka, jak kořenářky z Bílých Karpat přišly  k vúdú?

Myslím, že bohyně jsou další z témat, na které má  snad každý svůj jednoznačný názor: lidi je považují buď za podvodnice a šarlatánky nebo za vědmy a čarodějky. Nicméně většina z nás se shodne na tom, že zcela určitě to byly velké znalkyně bylin a skvěle ovládaly jejich použití ( nejen ) k léčení. Vyznaly se intuitivně v lidské psychice a uměly lidem pomoci “ na těle i duši“.

 A co je nejdůležitější, prostě jim “ to “  fungovalo a mnohým potřebným doopravdy uměly pomoci (pokud chtěly). A tak je v podstatě jedno, co ono záhadné  “ to “ vlastně bylo…

Bohyňa ze Žítkové, foto z roku 1942 Zdroj obr.: knihovna-luhacovice.cz