Recenze

Kniha, která mě inspirovala

Pokud nahlédneme do česko – latinského slovníku, zjistíme, že sloveso „inspirare“  znamená „vdechnout“. České „inspirovat se“ lze tudíž jinak vyjádřit slovy „vnuknout“, „nabádat“, „podnítit“. V souladu se zadáním PRESTO soutěže pro blogery “Kniha, která mě inspirovala“, zde napíši pár řádek o titulu, který jsem sice „nevdechla“, nýbrž „zhltla“. A rozhodně mě ona kniha podnítila k přemýšlení a pobídla k tomu, abych v životě zrevidovala své názory a zejména žebříček hodnot. Tím titulem je biografie válečného veterána, několikanásobně vyznamenaného hrdiny, plukovníka Československé armády Eduarda Picka, kterou do knižní podoby sestavil Martin Reichl. Životopisný román má název:

„Ženistou ve Stalingradu, pobočníkem na Dukle.

Vzpomínky rudoarmějce a příslušníka 1. československého armádního sboru v SSSR  Eduarda Picky“.

Kniha vyšla v roce 2017 v nakladatelství Pavel Mervart. Impozantním formátem rozhodně nezaujme: jedná se malý, „kabelkový“ výtisk s fotografií Eduarda Picky na tvrdých deskách. I zde platí provařené: „Nesuď knihu podle vzhledu“ a ač není publikace rozsáhlá, je nadupaná informacemi a detaily, které se v jiné publikaci nedozvíte. Pokud vás zajímá historie, konkrétně 20. století a II. světová válka, vězte, že není poutavější způsob, který by vám zprostředkoval reálnější pohled na boje o Stalingrad a u Dukly, než – li vzpomínky vojáka – přímého účastníka, který tyto události prožil (a přežil). Zároveň se čtenář (znovu) přesvědčí, že „nejnapínavější“ a nejméně uvěřitelná dobrodružství, píše sám život bez ohledu na lidská přání či plány. Je totiž více než jisté, že nikdo z nás netuší, co s ním Osud zamýšlí. Nemohl to tušit tenkrát ani šestiletý Eda, kterého poslali samotného vlakem z rodné Plzně do SSSR za tatínkem pracujícím ve Stalingradu.  I kdyby mu někdo dopředu prozradil, čeho všeho bude svědkem, jsem přesvědčená, že jen těžko by tomu věřil. Takováhle „dobrodružství“ člověk totiž nevymyslí: to zvládnou jen Sudičky a navíc absolutně bez vašeho souhlasu…

Životopisný román Eduarda Picky mě nejen „zaujal“ tím, že se krásně čte, ale zároveň FOTO: Utrpení československých vojáků v Dukelském průsmyku - Aktuálně.czmě přinutil k zamyšlení nad všedními věcmi, které většina z nás nechává bez povšimnutí a považuje je za něco „nárokovatelného“ a „samozřejmého“: možnost „normálně“ žít a pracovat v míru – nebát se o holý život, netrpět zimou a hlady a možnost být s těmi, kdo nám jsou drazí. Pickova osobní pouť by se bez nadsázky mohla stát symbolem lidské odhodlanosti a houževnatosti přežít za každou cenu. Bojovat za to, v co věříte a nikdy se nevzdat. (Foto: Dukla 1944, zdroj) E. Picka podává výpověď skromného, inteligentního člověka s vysokým morálním kreditem a obrovskou odvahou, který měl navíc neuvěřitelné štěstí v neštěstí. Řízením osudu se dostal do víru dvou nekrvavějších bitev moderních dějin, ale vrtkavá Fortuna mu stála za zády a on přežil – na rozdíl od tisíců jeho spolubojovníků. V knize si bývalý voják dvou armád na nic „bolestínsky“ nestěžuje – nepředstavitelné útrapy války konstatuje a šokující fakta nebalí do patosu či sentimentality. Vše čtenářům předkládá věcně, chronologicky, v příjemném tempu, tak jak si události pamatuje, nestydí se za slzy ani za strach, „na nic si nehraje“ a určitě mu nechybí ani nadhled a smysl pro humor.

“ … Hygienické podmínky, které na frontě tehdy panovaly, byly doslova otřesné, nebylo absolutně nic. Čisté prádlo to byl pojem, o kterém jsme si povídali. Zuby jsme si většinou nečistili, hlavně nebylo čím. Když už tak jenom křídou, kterou jsme si dali na prst s drhli si zuby. … Jednou za čas jsme se nějak umyli, často jenom sněhem, utírali jsme se do čeho se dalo, mýdlo bylo velikou vzácností, každý si ho chránil jako oko v hlavě. … „

Nejvýznamnější operace 2. světové války: Bitva u Stalingradu — Česká televizeKniha nepatří mezi výtisky, které po přečtení založíte do knihovny a za dva dny si nevzpomenete „o čem to bylo.“ Zejména proto, že čtenářům nabízí šokující detaily doby, kdy svět prožíval skutečnou apokalyptickou noční můru s miliony mrtvými a celou Evropou vyrvanou z historických kořenů… Po dočtení se vám jistě v hlavě následně „vylíhne“ nepřeberné množství témat k úvahám: Jak to ti lidé vůbec mohli přežít? Jak velkou roli hraje ve válce štěstí, jak velkou odvaha a Osud? Budou se dějiny opět opakovat a dopustí lidstvo někdy podobná zvěrstva? Co či kdo určuje, že někdo „šlápne na minu“ a druhý se z bojů vrátí domů? (Foto: Stalingrad 1943, zdroj) A konečně: Proč se na naše veterány nevzpomíná častěji, proč se o nich nemluví, proč se národní hrdost otupuje sebeironií a slovo „hrdina“ stále více získává posměšný podtón?

Mě osobně kniha oslovila a „popíchla“ k tomu, se na „běžné“ věci dívat jinou optikou. Biografii ♥ doporučuji (nejen) všem věrným čtenářům válečných biografií a románů týkající se II. světové války.

„… Byl tam (pozn. KM: u Stalingradu) s námi stejně starý kluk jako já (pozn. KM: 18 let), a ten neustále brečel v rohu zemljanky a nebyl k utišení. Politruk k němu přišel, položil mu ruku na ramena a říká: „Moskva selzam ně verit.“ A bez dalšího odešel. To byla tehdy oblíbená nic neříkající fráze. Kluk brečel ještě víc. Kluci okolo se stále modlili, já se k nim také přidával, když Bůh naše modlitby nevyslyšel, tak jsme zase všichni brečeli. Všechno málo platné. Museli jsme to prostě vydržet nebo chcípnout. … „

 Soutěžím s překlady Presto

 Soutěžím s překlady Presto

Autor: KM

Mohlo by se vám také líbit...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *