Recenze

Příběh vážky

Co myslíte, v kolika letech se může stát člověk „opravdovým“ alkoholikem? Samozřejmě, že v jakémkoli…., ale Tilly svou pijanskou kariéru stihla odstartovat opravdu brzy: ve svých 12-cti letech! Přečtěte si příběh – Příběh vážky –  o jednom z nejtěžších bojů: o boji alkoholika s pitím, o indiánských mýtech a magii i o nemizejícím stigmatu indiánů v bílé společnosti .

Název: Příběh vážky

Podtitul: vyprávění o naději a nezlomnosti

Autor: Monique Gray Smith

Nakladatelství: Portál

Rok vydání: 2019

Počet stran: 144

Příběh vážky vypráví příběh Tilli, která propadne závislosti na alkoholu. Cestu zpět ke svému životu nalezne díky své babičce a moudré paní učitelce. Postupně se z hlubin alkoholismu dostává i díky speciálnímu, terapeutickému centru, které je založeno na postupech indiánské léčitelské tradice.

∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴

Image result for monique gray smith Tilly: a story"

Monique Gray Smith je oceňovaná kanadská spisovatelka, řečnice a terapeutka, která často píše a hovoří o nezlomnosti domorodých komunit v této zemi. V poslední době se zabývá traumatem způsobeným nuceným pobytem v internátních školách pro původní obyvatele a jeho dopadem na další generace a svým krajanům pomáhá i ve svém poradenském centru Bubínek. Je známá mimo jiné vyprávěním inspirativních příběhů na svých vystoupeních. (Monique Geay Smith, obálka anglického originálu, zdroj.Text: Portál)

∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴∴

Summa summarum

Výtisk „Příběh vážky“ se nakladatelství Portál povedl. Duhová křídla na tmavomodrém podkladě se mi líbí. Česká obálka je podle mě dokonce mnohem hezčí než v originále (viz. foto výše) . A to portálovské obálky až tak často nechválím 🙂 … Knížka je užší, myslím, že ji stihnete přečíst rychle. Autorka vypráví v ich – formě, má jednoduchý sloh a díky jediné linii příběhu se kniha čte doopravdy snadno. Příběh vážky je rozdělený do 39 kapitol, ale jak už je u soudobých, anglicky píšících autorů prapodivným zvykem i Monique G. Smith obsah člení na skutečně „kraťounké kapitolky“… Každá kapitola má na začátku i na konci černobílou kresbu vážky, která text hezky oživuje.

Tilly – hlavní hrdinka a vypravěčka příběhu, pochází z indiánského manželství, každý z rodičů už má ovšem v krvi i krev bělošskou a otec i matka navíc původem náleží k jinému kmeni. Matka má předky v kmeni Krí a otec z kmene Lakota.

Kniha je uvozená příběhem, kdy se malá Tilly poprvé setkává s tím, že maminku na ulici slovně napadne bílý muž a jako urážku použije její indiánský původ… Dále se seznámíme s Tilliinou indiánskou babičkou (ze strany otce), po které je holčička pojmenovaná a má k ní nejblíže ze všech členů rodiny a s okolnostmi, které zapříčinily vznik a prohlubování závislosti na alkoholu u malé dívky. Babička Tilly naštěstí své vnučce předává vědomosti původních obyvatel o přírodě, snech, magické moci vody, znameních, obětech přírodě apod. , které – jak se ukáže – jí nakonec zachrání život … Příběh v sobě obsahuje nejen příběh „o alkoholikovi“, ale i poselství o traumatu celé původní, indiánské populace: z vykořenění a z odcizení kulturního dědictví, se kterým se dodnes velmi těžce vyrovnávají potomci původních obyvatel Kanady. Zároveň vysvětluje zásadní roli dalších silných stresorů (rozvod rodičů, časté stěhování), které mají potenciál být spouštěčem pro drogovou či jinou závislost.

Autorka píše čtivě, žádná krkolomná souvětí u ní neobjevíte. Navíc fakt, že mnohá fakta čerpá ze svého života přidává knize a jejím postavám na věrohodnosti. Tilly jako románová postava mi celkem sedla, ztotožnit bych se s ní asi nedovedla, ale sympatická mi jistým způsobem byla. Zato, co mi nesedlo, byli Tilliiny rodiče: jak to, že si nevšimli, že jejich mladistvá dcera velmi často chodí domů  „pod vlivem“ anebo rovnou opilá? Její sobecký otec mi byl vyloženě nesympatický a depresivní matka utápějící se v sebelítosti mě také neoslovila. Nicméně kniha je fajn čtení o indiánské léčitelské tradici uchopené za zcela jiný konec než obvykle.

Hodnocení: 87%

Sakra! Chci pivo. Tak kde jsi? Hoď sebou! Vypadalo to, že hlas alkoholičky ve mně je silnější než hlas abstinentky. Schoulila jsem se na židli, zkřížila ruce na prsou a popuzeně vzdychla. Pak jsem ale koutkem oka zahlédla dvě vrásčité hnědé ruce spočívající na zábradlí, které oddělovalo zahrádku od chodníku. Zvedla jsem hlavu. Stál tam nějaký muž…Na krku mu visel jelenicový náhrdelník a na něm přívěsek vykládaný korálky – léčivý kruh. Jeho oči byly téměř černé a plné něhy. Upřeně se na mě díval, jako by věděl, kdo jsem… jako bych byla jeho příbuzná. Nitrem se mi rozlil hřejivý pocit. Muž se naklonil přes zábradlí a tiše řekl: „Nikdy nepochybuj o tom, kdo jsi ty a kdo je tvůj národ. Máš to v očích. A já vím, že to máš i v srdci.“ Pokývl hlavou a usmál se: byl to široký, bezzubý úsměv. „Co to bude?“ Servírčin hlas mě vytrhl ze zamyšlení a já se znovu zapojila do hovoru u stolu. „Mohla byste mi přinést ještě jednu pepsi bez cukru, prosím?“ vykoktala jsem a pak jsem se napřímila na židli. Když jsem se znovu otočila, muž byl pryč. Vyskočila jsem, vyběhla na ulici a rozhlížela se vpravo vlevo, ale nikde po něm nebylo ani stopy. Začalo mi to vrtat hlavou. Stalo se to vůbec?

 

Za příběh, kde se lidi nevzdávají, vrací se zpět k přírodě a učí se naslouchat znamením a symbolům děkuji nakladatelství Portál. Zároveň děkuji i za výtisk poskytnutý k recenzi.

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *