Recenze

Růže sama

Ponořte se do tajů japonské kultury a filosofie spolu s Rose a najděte zklidnění svého vnitřního JÁ v poetickém příběhu RŮŽE SAMAnakladatelství Host. Křehké vyprávění se nese na vlnách duchovního poznání i nečekané romantiky.

Název: Růže sama

Autor: Muriel Barberyová

Překlad: Eva Sládková

Nakladatelství: Host

Rok vydání: 2021

Počet stran: 183

Čtyřicetiletá Rose svého otce nikdy nepoznala. Matka její všetečné otázky vždy „zazdila“ a pouze od své milované babičky sporadicky dostala několik málo informací o svém otci z Japonska. Nyní se poprvé ve svém životě vydává do země vycházejícího slunce, aby se zde seznámila s poslední vůlí svého otce Harua. Bydlí v jeho domě v Kjótu a postupně se seznamuje s jeho přáteli. Obětavá hospodyně Sajoko, starší anglická přítelkyně Beth i věčně opilý básník Keisuke ji odkrývají nejen osobnost jejího otce, ale i japonskou kulturu a myšlení, které se pomalu Rose dostávají pod kůži. Nejvíc na ni ale zapůsobí Paul, otcův belgický asistent, který je jejím osobním průvodcem nevšedními zážitky. Než si převezme poslední vůli, připravil pro ni otec plán „poznání“, v kterém navštíví buddhistické chrámy, zenové zahrady, čajové obřady a na své cestě po Japonsku tak Rose pozná nejen její překrásné taje, ale hlavně konečně pronikne do svého vnitřního JÁ, kde na ni čekají dlouho očekávané odpovědi. Její japonská část duše se probouzí a prozření i láska na sebe nenechají dlouho čekat.

℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘

Křehký, půvabný příběh Růže sama vás zavede do sakurami rozkvetlého Japonska, kde vás přikryje sametový plášť východní filosofie i aranžerské skvosty zenových zahrad. Vydejte se do hlubin své duše společně s Rose a najdete zklidnění i hořkosladký romantický příběh.

Román je vyprávěn er-formou, při které se vám dostávají veškeré možné indicie i vjemy zainteresovaných osob, z nichž v samém středu dění stojí Rose. Budete sledovat její osobní přerod z odmítavého postoje k prozření a porozumění. Doprovázet vás bude atmosféra cizokrajné země, jenž se na vás bude hrnout z každé přečtené věty a pokud milujete východní duchovní směry, tady si přijdete na své. Každá kapitola je předznamenána krátkými, starobylými legendami, jenž dávají čtenáři prostor k zamyšlení a poznání samé podstaty východního myšlení. Roseiny vjemy soutěží s až astrálními zážitky a na můj vkus přicházejí příliš náhle, jako by bez práce i většího osobního přičinění.

„Říká, že vypadáte víc mrtvá než vás otec.“
„Jak milé,“ zamumlala.
„Že máte naprosto ledový výraz,“ upřesnil.
Ten druhý se zasmál, pozoroval ji a dál štěbetal.
„Myslí si, že je to dobrá karma, protože aby se člověk opravdu narodil, musí nejprve zemřít.“

zdroj fota

Románová forma příběhu zlehka klouže po povrchu a vlastně to asi ani není samotný úmysl autorky, která dva roky žila v Japonsku a rozhodla se předat svým čtenářům neopakovatelné kouzlo této země. Důležitou a nejpodstatnější roli zde přebírá hloubka myšlenek a duševní přesah, který se vám společně s vnitřním JÁ Rose odhaluje do půvabného a rozvinutého květu poznání. Otevřete své smysly a nechte k sobě přijít závan východní filozofie a nasajte do sebe jedinečnou náladu s příchutí mačči a vůní borovic.

„Život je neustálá proměna. Tyto zahrady představují melancholii přetvořenou v radost, bolest proměněnou v potěšení. To, co tady vidíte, je peklo, ze kterého se stala krása.“

Rušivým elementem pro mě byly sporadické věty v angličtině, které nejsou pro neanglicky mluvící čtenáře příliš komfortní záležitostí. Na druhou stranu v jednom z poselství knihy je i osobní zpomalení a kdy jindy s ním začít, než právě u tohoto příběhu. Zastavte se, vyhledejte si věty v překladači a nechte na sebe působit duchovní přesah o něco déle.

Autorka píše lehkou rukou a osvěžujícím stylem, který není pro čtenáře nijak náročný a neodvádí ho vedlejšími cestami od jádra dění. Dokáže svým pojetím přiblížit a nadchnout čtenáře pro tento skvostný kout světa a vás tak doprovází neodbytná touha navštívit Japonsko a poznat nepoznané. 🙂

Nejsilnější vjemovou složkou románu je určitě celková atmosféra postavená na melancholických tónech japonské kultury a se špetkou nostalgie vás zavede do samého středu japonského světa. Vznosné, inspirující popisy jak zenových zahrad, tak i čajových obřadů vás konejší ve své pečující náruči a představují smyslový čtenářský zážitek.

Nic se neděje náhodou a stejně jako k Rose přicházejí vjemy v pravou chvíli, tak i tato nádherná, poetická kniha, plná hlubokých myšlenek a duchovního přesahu, si najde své vlastní čtenáře, kteří ji ve vhodnou chvíli ocení a ohodnotí.

Hodnocení: ❤ ❤ ❤ ❤ 💔

Za inspirativní duševní zážitek z cesty po Japonsku děkuji nakladatelství Host, na jejichž stránkách si můžete knihu Růže sama pořídit.

Autor: Veronika Es.

Listovat knihou můžete zde, na stránkách nakladatelství Host.

Mohlo by se vám také líbit...

6 komentář

  1. Valda says:

    Kniha na mě působí, jako by autorka chtěla napsat reklamu na Kjóto a jeho zenové zahrady ve formě románu. Vznikla z toho povrchní líbivá a rádobyfilozofická japonérie naroubovaná na červenou knihovnu. Sorry, ale takhle nějak si představuju kýč.

    1. Veronika Esserová says:

      Růže sama se nijak netají svým zařazením mezi beletrii, takže jsem k ní podle toho přistupovala a má očekávání splnila. Ale chápu Vaše rozhořčení, Haruki Murakami to holt není 😉 .

      1. Valda says:

        Ano, já ji taky beru jako beletrii a určitě nesrovnávám s Haruki Murakamim (to by mě ani nenapadlo, ten je jen jeden!). Férově porovnatelná ovšem může být tato kniha s románem „Kočka a město“ zatím málo známého autora Nicka Bradleyho, jen místo Kjóta se to odehrává celé v Tokiu. A, bohužel, tady „Růže sama“ přes všechny zenové zahrady a citáty mudrců ve všech směrech prohrává minimálně o délku lodi. 🙂

        1. Veronika Esserová says:

          Ale, ale, to je pokušení?. Na Kočku a město jsem koukala, ale anotace mě úplně nepřesvědčila… no, tak teď jsem solidně nahlodaná – délka lodi je fakt dost?. Tak jo, kouknu po ní, díky za tip??.

    2. Zklamání says:

      Ta knížka byla strašná!

      1. Veronika Esserová says:

        Sto lidí, sto chutí… Ne každému sedne poetický styl psaní autorky, ale tak to má být. Nemůže se všem líbit vše. O čem bychom diskutovali? 😉

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *