Knížka sice česky vyšla již v roce 2013, ale mně se dostala do ruky teprve nedávno a protože se mi doopravdy líbila, tak jsem se rozhodla o ní napsat:
Alan Bradley a jeho Flavie de Luce jsou super!
Název: Vražda není hra. Případ Flavie de Luce
Autor: Alan Bradley
Nakladatelství: Knižní klub
Počet stran: 304
Rok vydání: 2013
Hlavní postavou detektivní série knížek Alana Bradleyho je 11-cti letá Favie de Luce, která žije se svým otcem filatelistou / plukovníkem mimo službu a 2 staršími sestrami na venkovském, chátrajícím sídle, které zdědili po předcích ze strany zesnulé maminky.
Její nejoblíbenější místností v celém rozlehlém domě je chemická laboratoř, kterou kdysi skvěle zařídil její strýc. Vzhledem k tomu, že zde tráví většinu svého volného času, má svém věku obdivuhodné znalosti chemie a hlavně jedů, protože někdy přemýšlí o tom, že by se elegantně zbavila svých sester…
Na knize se mi samozřejmě nejvíce líbila originálně podaná postava hlavního detektiva. Dívenky se zálibou v chemii, s chytlavým černým humorem, zdravě ironickým náhledem na život, bystrým úsudkem a přitom lidsky laskavou povahou.
Kniha začíná tím, že Flavia „leží mrtvá na hřbitově“, posléze se dozvíte, že si svůj vlastní pohřeb pouze přehrávala, nicméně se při té příležitosti seznámí s Naillou, členkou loutkoherecké skupiny.
A děj pomalu začíná mít spád: loutkoherci se chystají na představení a vrah na vraždu, ke které dojde v přímém přenosu před zraky diváků ochotnického divadelního představení v ospalém anglickém městečku Bishop’s Lacey. Mezi zděšenými diváky nechybí samozřejmě ani Flavia, která se ihned pustí do rozplétání záhady a svou logikou hravě předčí místní policisty. A nakonec se jenom díky ní z jedné vyřešené vraždy vyklubou dvě.
Alan Bradley napsal napínavou detektivku, která se velice hezky čte. Někdo může namítnout, že příběh by se měl řadit do dětské literatury, ale já jsem naopak toho názoru, že napsat detektivní příběh bez hektolitrů krve a sexuálních scén je zřejmě těžší a pro čtenáře to může být osvěžující změna.
Postavy příběhu autor vykreslil tak, že má člověk chuť zajít k nim na návštěvu a poznat je osobně: všichni to jsou netuctové osobnosti, které vás nenásilně vtáhnou do svých životů tak, že je s nimi jednoduše budete chtít aspoň na chvíli sdílet.
Moje hodnocení (jako ve škole): 1
