Píší se 30. léta dvacátého století – Christiane slíbila svému muži, že za ním přijede na Špicberky a stráví s ním rok v lovecké chatě. Jak prožívala svou výpravu z civilizace do míst, kde člověk chtě-nechtě musí přehodnotit vše, co si do té doby o životě za polárním kruhem myslel? Nechte se unášet příjemným, milým, moudrým a napínavým vyprávěním, ve kterém půjde o život i zdravý rozum. Příběh se jmenuje ŽENA V POLÁRNÍ NOCI.
Podtitul: Rok na Špicberkách
Autor: Chriastiane Ritter
Rok: 2020
Počet stran: 200
Oficiální anotace
„Všeho nech a přijeď za mnou!“
Právě tohle napsal své ženě její manžel, který se v té době živil jako lovec kožešin na Západním 
Špicberku. A Christiane, sedmatřicetiletá vzdělaná umělkyně ze zámožné rodiny, skutečně opustila klidný život u rodičů i dospívající dceru a vydala se na nehostinný Sever.
Příběh vznikl ve třicátých letech dvacátého století. Autorka své zážitky popisuje s neobyčejným pragmatismem a humorem, který tu a tam připomene slavnou knihu Vejce a já. Christiane, jako správná hospodyňka vybavená například sušenou petrželkou do polévky, připluje na Špicberky. Po počátečním šoku při spatření dřevěné chýše potřené dehtem, kterou jí manžel připravil spolu s mladým Norem, který dvojici pomáhá a má jim během polární noci dělat společnost, zjišťuje, že téměř jediným zdrojem potravy a vitaminů pro ně bude tulení maso. Poté, co se Christiane podaří polidštit a zútulnit staromládeneckou domácnost, začne vnímat ohromující krásu a sílu severské přírody a oceňovat samotu poskytující možnost hluboké kontemplace. Později se dokáže nadchnout i nádherou půl roku trvající polární noci, popisuje různé zajímavé aspekty existence v severských podmínkách a životy obyvatel Špicberků a s odhodlaností sobě vlastní se přenáší přes drsné stránky života na Severu. Příjemné, vtipné čtení, psané stále živým jazykem, které poutavě zachycuje dobové reálie a v Německu se dočkalo již šestnácti vydání.
℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘
ŠPICBERKY – divoké hornaté souostroví vysoko nad polárním kruhem. Souostroví, které politicky patří pod Norské království, leží v pomyslném středu Severního ledového oceánu, méně než 1.000 km od Severního pólu. Čarokrásná říše skal, ledu a divokých zvířat. Souostroví magického půlnočního slunce i nekonečné zimní tmy. Víte, že Špicberky jsou nejseverněji osídlený kout naší planety? Čím blíže k pólům, tím podivnější jsou pro našince dny a noci. Špicberky to mají k severnímu pólu o poznání blíže, a proto je možné strávit celé měsíce na stálém denním světle. (Text, obr., zdroj: esotavel.cz)
℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘℘
„… Kdybych chtěla tuhle krajinu namalovat, musela bych v sobě mít zbožnost starých mistrů. Možná ji v sobě někteří lidé znovu objeví. To by pak i malíři začali malovat jinak. Nebe by znovu bylo světlé a průzračné, celá země a její obyvatelé by znovu získali své obvyklé obrysy a vnitřní světlo by si v sobě nesli jen ti, co skutečně žijí a mají duši. … „
Summa summarum
ŽENA V POLÁRNÍ NOCI vychází v brožované vazbě a zdařilou ilustrací ledního medvěda na měkkých deskách. Podle anotace má příběh Christiane Ritterové připomínat populární 
knihu Vejce a já, já s tímto tvrzení nesouhlasím. Betty MacDonaldová píše humoristické, biografické romány, příběh Chriastiane Ritterové je (podle mě) více poetický, hluboký. Chriastiane svým čtenářům umožňuje pozorovat změnu v uvažování, vnímání „moderního“ člověka, který se ocitne ve skutečné, syrové divočině bez všech berliček v podobě elektřiny, teplé vody a jiných „výdobytků civilizace“. Se zjevnou úctou a hlubokým obdivem popisuje pohádkovou krajinu a kouzelné přírodní úkazy, které Středoevropani doma nemají. Ovšem souhlasím s tvrzením, že obě spisovatelky mají inteligentní smysl pro humor a nadsázku, velmi čtivý styl psaní a životní nadhled, kterým komentují své životní trampoty, do nichž je více – méně přivedly svérázné povahy jejich manželů. Kniha Žena v polární noci se čte velmi hezky, autorka nezapře své „malířské oko“ a i ve svém psaném projevu prokáže obdivuhodnou schopnost „přenášet“ nádherné obrazy zvířat, ledovců a sněhem zasypaných loveckých obydlí do myslí čtenářů. Vyprávění nechybí ani dobrodružný prvek, kdy obyvatelům chaty jde skutečně o život. Kniha obsahuje doslov autorky, kde se dozvíme, jak dopadl konec její cesty zpět domů do Německa a překladatelka Viola Samogyi napsala poutavý závěr věnovaný dalším nevšedním osudům manželů Ritterových. Kniha se mi velmi líbila, doporučuji ♥.
Hodnocení: 99%
