Román ELENA TO VÍ je příběhem o nedokonalém vztahu mezi matkou a dcerou, společenských silách, ale také o pokoře, vytrvalosti a ochotě věci měnit. Nevšední, dojemné a silné čtení, které umí rezonovat…
Název: Elena to ví
Autor: Claudia Piñeiro
Překlad: Jana Novotná
Nakladatelství: Beta – Dobrovský
Rok vydání: 2023
Počet stran: 216
Rita byla nalezena oběšená ve zvonici kostela. Toho dne pršelo. Případ byl uzavřen jako sebevražda, ale její matka se s tím nemůže smířit. Elena, s Parkinsonovou chorobou v pokročilém stadiu, se vydává na obtížnou cestu pátrání po pravdě a hledání viníka. Do kostela by Rita šla jen v případě, že by se něčeho bála víc než blesků, opakuje na policii. Ritě kdysi táta řekl, že kostel je jako místní hromosvod, a ona se k němu od té doby za deště nikdy nepřiblížila. U policie a justice se Elena setkává jen s alibismem. Případ byl přece uzavřen, byla to sebevražda. Elenin stav se zhoršuje, plete si slova, zapomíná, ale tu a tam se zničehonic rozpomene na věci, které by mohly pomoct vyšetřování.
ℑ ℑ ℑ ℑ ℑ ℑ ℑ ℑ ℑ ℑ ℑ ℑ
Pokud hledáte detektivku, tady vám pšenka nepokvete. Román Elena to ví je niterným vyprávěním s velkou dávkou bolesti a melancholie, pod kterým sporadicky prosvítá jemný ironický humor, ale na vaší tváři se bude spíše jednat o nepatrný až nucený úsměv. Dějová osa totiž vůbec není zábavná, je dojemná, je hořká a je poučná. Parkinsonova choroba je stabilní, neúnavnou součástí dějové linky, kolem které se obtáčí a prorůstá i do vaší mysli a po této knize se už nikdy nebudete na osoby potýkající se s touto nemilosrdnou nemocí dívat stejným způsobem. Budete je vnímat daleko intenzivněji a s velkou mírou empatie.
Autorka svým čtenářům předkládá/pokládá morální otázky týkající se nejen osob na okraji společnosti, ale pouští se i na půdu církevních nedostatků. Středobodem jejího vyprávění jsou ženy. Ženy a jejich nenápadné/zřejmé problémy, které dokáží tak skvěle skrývat před světem, hluboko je v sobě potlačovat a obětovat se ve jménu vyšších zájmů či víry. Několikrát vás při čtení přepadne otázka: „Co všechno dokáže žena přestát a vydržet a kdy už je toho opravdu moc? Kde je hranice snesitelnosti lidského bytí?“ Ve vztahu matky a dcery pak odráží odvěké hledání pravdy mateřství.
Přely se. Vždycky, každé odpoledne. O čemkoliv. Důležitá na tom nebyla věc sama, ale zvolený způsob komunikace, hádka, za níž se skrývala jiná pře, která bublala vskrytu, v jejich nitrech, a sžírala všechna probíraná témata. Diskutovaly, jako by každé vržené slovo bylo bičem, nejdříve zasáhla jedna, pak druhá. Šlehnutí za šlehnutím. Soupeřčino tělo švihaly slovy tak, aby každé zabolelo. Ale ani jedna bolest necítila, soustředily se pouze na údery. Dokud jedna z nich, obvykle Rita, z boje neodešla, spíše ze strachu ze slov samotných než z bolesti cítěné či uštědřené, a od té chvíle jedna pokračovala dva metry před druhou a něco si pro sebe mumlala.
Není to lehké čtení a víc bude sedět náročnějšímu čtenáři. Autorka má svůj vlastní styl vyprávění, v kterém se střídá přítomnost s minulostí, pocity s jasně stanovenými informacemi, ale pro čtenáře je to přehledné. Elena to ví a můj pohled na tuto dámu i celou knihu se měnil během čtení několikrát. Nakonec musím zkonstatovat, že to bylo sice těžké, ale svým způsobem moc hezké vyprávění naplněné emocemi, dojetím i životní pravdou. Autorka napsala skvělý doslov, v kterém vysvětluje některé své pocity při psaní a podává doplňující informace ke svému ději. Čtenáři tak uceluje pohled na tento zvláštní román, který v nich bude dlouho doznívat…
Hodnocení: ❤ ❤ ❤ ❤ 🤍
Za dojemný, nevšední, bolestný, ale svým způsobem krásný román děkuji nakladatelství Beta – Dobrovský, na jejichž stránkách si můžete knihu Elena to ví pořídit.
Autor: Veronika Es.
