Když kohout dozpíval

Když kohout dozpíval je první kniha z trilogie historických románů spisovatelky Aleny Vrbové. 

Název: Když kohout dozpíval

Autor: Alena Vrbová

Nakladatel: Jota

Rok vydání: 2019

Počet stran: 407

Román zachycuje období třicetileté války. Děj začíná v podvečer po popravě 27 českých pánů na Staroměstském náměstí, která je úvodem do ničivé válečné bouře, jenž se sebou přináší hlad, nemoci a utrpení.

Román líčí především události v Čechách a dále v kraji poblíž německého města Hof, které bylo jedním z útočišť českých exulantů, mezi něž patřil i bratr popraveného Kryštofa Haranta – Jan Jiřík Harant.

V románu se prolínají osudy skutečných postav našich dějin např. Anny Salomeny – vdovy po Kryštofovi, Heřmana Černína, Albrechta z Valdštejna atd.

 

 

Summa summarum

Ještě dříve, než se vám nejnovější vydání románu Když kohout dozpíval, dostane do rukou, jistě vás zaujme jeho krásná obálka. Přebal knihy třetího vydání této historické ságy vytvořil René Senko a podle mě je právě díky jeho návrhu kniha schopna zaujmout své budoucí potenciální čtenáře bloumající po knihkupectví doslova na první pohled. Kniha má pevnou vazbu, křídový přebal a je tištěna na sněhobílém papíru. Po dlouhé době se mi do ruky dostal výtisk, který je schopný probudit v milovníkovi historických románů jeho čtenářskou zvědavost jen svým vzhledem…, jednoduše řečeno – krásná práce! Stejný à la renesanční (?) motiv erbovních zvířat bílého lva a zajíce v zeleném poli s květinovým vzorem, který je na přebalu, najdeme i na deskách knihy.

Dějová kostra knihy je vystavěna (zejména) na reálných historických událostech i postavách. Začíná popisem stráže nad mrtvým – právě sťatým šlechticem  – Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic.

Obr. níže: Dobové vyobrazení popravy, zdroj: Wikipedia

Těm, kdo ve škole zrovinka „chyběli“, připomenu, že 21.6. 1621 se na Staroměstském náměstí konala exekuce 27 českých pánů, kteří se zúčastnili českého stavovského povstání a po prohrané bitvě na Bílé hoře 20. 11. 1620 byli následující rok (tj. 1621) povoláni před soud a císařem Ferdinandem II., resp. jeho senátem, byli odsouzeni k trestu smrti. Samozřejmě, že následně veškerý majetek odsouzených byl zkonfiskován a obohatili se na něm katoličtí šlechtici věrní Habsburkům. Rodiny popravených šlechticů se dostaly do přetěžké situace: pozůstalí byli stigmatizováni jako příbuzní zrádce, kacíři, ožebračeni o vše cenné, ztratili nejen živitele rodiny ale i sociální status. Vdovy musely přijmout tíži osudu a „nějak“ se postarat samy o sebe a děti, které po popravených evangelických šlechticích zůstaly. Alena Vrbová se v knize zajímá právě o jeden takto stižený český šlechtický rod.

Rod Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Popisuje další osudy jeho vdovy Anny Salomeny, která navzdory přímému zákazu svého manžela po jeho smrti i s dětmi konvertovala ke katolictví a znovu se provdala za katolického šlechtice věrnému císaři Heřmana Černína z Chudenic. V románu se seznámíme s pohnutými životy jeho bratrů a jejich rodů. V druhé dějové linii románu se seznámíme s rodem kameníka Linharta Mükena, rakouského přivandrovalce, kterého válečná zkáza zavála na Kokořov. Tam v Žinkovech založí kamenický rod Mukanů.

Obr. výše: Kryštof Haranta z Polžic a Bezdružic a Heřman Černína z Chudenic, zdroj: Wikipedia

 

Alena Vrbová

* 3. 10. 1919, Starý Plzenec (u Plzně) –  † 17. 3. 2004, Praha

Alena Vrbová maturovala na dívčím reálném gymnáziu v Plzni (1938) a do uzavření vysokých škol studovala literární historii na FF UK. V roce 1944 absolvovala ošetřovatelský kurz a jako dětská sestra pracovala v nemocnici pro ochranu matek a dětí v Praze. Po válce dokončila studium na FF UK a ještě před promocí začala studovat na Lékařské fakultě UK (MUDr. 1951). Byla lázeňskou lékařkou (od roku 1964 primářkou) v Mariánských Lázních. Získala neurologickou, rehabilitační a balneologickou odbornost a zúčastnila se četných vědeckých kongresů v zahraničí (kromě evropských zemí také v Egyptě, Indii, USA aj.). 1977 odešla do důchodu.
Psala od dětství, první knihu, pohádku, vydala jako dvanáctiletá. Od poloviny 30. let tiskla básně ve Studentském časopise, dále publikovala v časopisech a novinách. Pro Československý rozhlas upravila svou prvotinu a napsala hru Cesta na Venuši (1976). Román V erbu lvice byl zfilmován (1994, režie a scénář Ludvík Ráža).
Text (zkráceno, upraveno KM) , obr. nahoře : zdroj: http://www.slovnikceskeliteratury.cz

 

Z výše uvedeného je patrné, že román je psaný pro čtenáře s kladným vztahem k historii a zájmem o dobu pobělohorskou a rekatolizaci českého království. Mě tato etapa českých dějin zajímá a tak se mi román skutečně líbil. Je pravda, že díky archaismům a dobové češtině, ve které je kniha napsaná, se čte poněkud obtížně. Ale na druhou stranu jakmile se „člověk začte, přestane úskalí vnímat a zvykne si 🙂 „. Slovní zásoba i větná stavba je modernímu člověku cizí, byť se jedná o češtinu, ale v dnešní době „gúglu“ v tom nevidím větší problém a aspoň se člověk přiučí…

„Dobré znamení“, odvážil se pacholek Lukáš slova. Pan Jan Jiřík Harant , s hlavou lehce skloněnou pod dešťovou kápí pláště, na chvíli zastavil koně. „Pochybné znamení chlapče. Právě taková duha se ukázala raníčko nad Staroměstským rynkem. Zvěstuje události nebývalé, nikdy už mír. Už nikdy mír, v téhle nešťastné zplundrované zemi….“

 

Erb Harantů, zdroj: Wikipedia

 

Moje hodnocení (jako ve škole): 1

V procentech: 98%

Za krásný a přitom realistický výlet do Království českého 17-ctého století bez jakýchkoli romantizujících nesmyslů děkuji nakladatelství Jota. A zároveň velice děkuji i za překrásný recenzní výtisk.

 

Příspěvek vytvořen 79

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek