Recyklujete odpad? Máte upřímně rádi bujnou zeleň a úctyhodné, staleté stromy? Tak buďte rádi, že nebydlíte v Černém Kostelci. Tam by se vám mohlo stát, že se (kupodivu) dočkáte vděku – tedy samozřejmě, že ne od lidí! Milovaná příroda vám vaši lásku a nezištný zájem oplatí sama. A to tak intenzivně, že se z toho celí otočíte naruby a až přestane obdivovat vaši nejodhalenější a nejintimnější lidskou podstatu, tak vás hezky pošle zpět do světa. V dost poupravené verzi: buď sešrotuje „jen“ vaši příčetnost nebo vás zrecykluje úplně celé k totálnímu nepoznání. Takže: zalijte si doma kytky, nalijte si zelenou a začtěte se do Mízožravců pana spisovatele Petra Bočka.
Název: Mízožravci
Autor: Petr Boček
Nakladatelství: Golden Dog
Počet stran: 294
Rok vydání: 2019
Martin Novák se vrací do Černého Kostelce, kde se narodil a prožil své dětství. O rodiče přišel již před lety, o přítelkyni nedávno a nyní se musí rozloučit se svým posledním pokrevním příbuzným: babičkou, která ho vychovávala. Martin jede uložit její popel do hrobu a postarat se o pozůstalost. V hlavě se mu rojí chmury a sám začíná věřit tomu, že svým blízkým nosí smrt … V tomto duševním rozpoložení jede tam, kde zanechal přátele a nepřátele s jejich tajemstvími, která měla zůstat neodkryta. Jeho přítomnost ve městě vzbudí pozornost. Jeho nejlepších kamarádů z dětství a členů prapodivného spolku Ochránců Háje. (Obr. výše zdroj: Chrudimka).
Summa summarum
Autor Petr Boček je čtenářům dobře známý a Mízožravci nejsou žádnou jeho prvotinou (zdroj), ovšem pro mě je tento román jeho premiérový (ano – moje škoda). Tudíž jsem na knihu byla o to více zvědavá. Kniha je paperback oblíbeného „kabelkového formátu“, stránek je v knize „tak akorát“ , takže na první pohled vše ok. Hned po prvních stranách jsem měla pocit, že mi styl psaní Petra Bočka někoho připomíná a pak jsem si vzpomněla – mého milovaného Raye Bradburyho líznutého s Johnem Connollym! Ještě že Mízožravci nejsou delší, už takhle mi doma děti (téměř 🙂 ) řvaly hlady, kamna stydla a vůbec: můj totální nezájem korunoval vše mimo příběh Martina, Přemka a Káti (všichni jsou Novákovi, i když nejsou příbuzní…). Autor píše vtipně, pěkně v tempu a napínavě, nejedná se o žádné uměle natahané dílko, kde je posledních sedmdesát stran agónií pro autora, čtenáře i hrdiny… Po chvíli čtení sami zjistíte, že autor – na rozdíl od jiných spisovatelů, kteří čtenářův strach vyvolávají díky kanystrům krve a jiných tělních tekutin – umí perfektně navodit temnou atmosféru sugestivním popisem děsu hrdiny a spoléhá se na funkční přenos strachu z postavy na čtenáře, nikoli pouze na nechutnosti (ale taky vám je bohatě dopřeje, nebojte 🙂 ). Tento model mu skvěle funguje. Úvodní momenty knihy jsou věnované „Předehrám“. V té první se seznámíte s někým, kdo v závěru knihy bude hrát zásadní roli a v Předehře 2 zemře Emilie Nováková a svým koncem odstartuje začátek samotného příběhu. Už při „Předehře I“ vám dojde, že „to bude ono“! Vtipné, svižné, žádné čtenářovo utrpení a budete se těšit na finále… 😉
Přistupoval k seznamování jako k boxerskému utkání. Záleželo mu vždy jen na výsledku, forma byla zcela podružná. Ale ani ty výsledky nebývaly takové, jaké by si ve svých erotických sadomaso snech představoval. Asi proto, že jejich realizace do důsledků by mohla znamenat usmrcení partnerky zvláště trýznivým způsobem.
Začátek samotného vyprávění je vcelku podle klasické šablony: hrdina se vrací tam, kam si myslel, že už v životě nepůjde a hezky se mu z podvědomí vrací, co dlouho a horko – těžko vytěsňoval z hlavy i ze života. Postavy románu vám přijdou „živé“, hlavně proto, že jim všechno věříte. Jejich pocity, dialogy i samomluvy. Nejsou super krásní, nedotknutelní, vyvolení, požehnaní. Jsou chybující, životem omlácení, trochu vyhoření, ale hlavně: vtipní a sví.
Martine, řeknu ti, připadal jsem si jak v prvomájovým průvodu v Severní Koreji. Jak v ňáký zatracený sektě! Srdce se mi rozbušilo, bylo mi stydno, ale řekl jsem si, že to zkusím vydržet. Vidíš, takovou loajalitu škole a řediteli jsem projevil! A nakonec na hovno!
Takže jim přejete, aby ze všeho vybruslili v co nejvyšším počtu a v nejlepší možné kondici. A když se pak se příběh „pořádně“ rozjede, nestačí se čtenář divit!
„... No, vidíš. A takovejhle parchant teď tady mluví vo ochraně přírody.“
„Omyl o ochraně Háje. Tak jsi mi to říkal.“
„A Háj je přece příroda.“
„Třeba tam o přírodu ani nejde.“
„Jak to myslíš?“
„Pořád vyhrožujou, proč se tu snažej s kdekým spřáhnout. Kvůli pár stromům?“
Autor ve vyprávění střídá současnost hrdinů s jejich vzpomínkami, přítomnost organizace Ochránců Háje s její minulostí. Postupně se k vám dostanou všechny potřebné informace ve formě legend, objevených vzkazů, aby se vám nakonec skládačka záhad sama složila před očima. A pak objevíte něco tak zeleného, nad čím by i Greenpeace žasli, ale mazlit by se s tím určitě nechtěli… Jedno z velkých překvapení autora je konec, který uspokojí toho, kdo má rád happyendy i toho, kdo chce něco o dost temnějšího 🙂 . Kniha je napínavá, rozhodně nenudí. Obsahuje vyváženou konzistenci tajemství, násilné smrti, vraždy, sebevraždy, různé sadistické nechutností, sexu dobrovolného i nedobrovolného, čirého děsu, naději, přátelství a lásky. Od všeho v přiměřeném množství : doporučuji 🙂 .
Moje hodnocení: 100%♥
Za skvěle děsivé čtení a recenzní výtisk děkuji nakladatelství Golden Dog – Martin Štefko.
