Šeptuchy

Pojďte navštívit Podlasí, ale buďte hodně potichu, abyste mohli slyšet ŠEPTUCHY – ženy, které léčí šeptaným zaříkáváním. Slovenská autorka Alena Sabuchová vám bude vyprávět příběh o dospívání v kraji, který je opředený tajemstvím léčitelek i mlhami magických tradic a víry.

Název: Šeptuchy

Autor: Alena Sabuchová

Překlad: Lubomír Machala

Nakladatelství: Host

Rok vydání: 2021

Počet stran: 183

Podlasí, lesnatá oblast mezi Polskem a Běloruskem, je tak trochu zapomenutý kraj. Dodnes je opředený legendami a mlhami, v nichž žijí na první pohled zvláštní lidé — mají svoji víru, bídu a šeptuchy: ženy, které umějí léčit. Anebo neumějí, ale všichni tomu věří. Příběhem dospívání hrobařovy dcery Doroty v magickém kraji provází čtenáře její nejlepší kamarádka. Fenomén hranic a jejich (ne)překročitelnosti se neustále vrací. Svět živých se prolíná se světem mrtvých, křesťanská zbožnost s pohanskou šeptuchářskou tradicí, moderní západní kulturní impulzy se překrývají s místním folklorem. Hrdinky románu žene nezastavitelná touha odejít, překročit hranici, vymanit se. Ale ať už půjdou kamkoli, zkušenost se životem na periferii si ponesou vždy s sebou.

℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘ ℘

Román Šeptuchy je niternou, přesto interesantní četbou o kraji, kde lišky dávají dobrou noc a kde magie a léčitelství mají odvěkou tradici. Vydejte se do míst, kam se sjíždějí lidé ze širokého okolí za tajemnými šeptuchami v naději, že právě ony budou jejich spásou.

Příběh je vyprávěn z pohledu mladé vypravěčky – přítelkyně dívky Doroty, jejíž otec je hrobařem. Jejíma očima vnímáte prostředí malé dědiny, která si od nepaměti žije svým životem, a poznáváte plejádu obyvatel, jež je s tímto zapomenutým koutem světa spjata. Začátek se rozjíždí v pomalejším tempu, v kterém vám autorka představuje atmosféru i uzavřené společenství lidí, které žije v Podlasí. Lehce nezáživné, podrobné, magické přesto velmi důležité části, vám později dají šanci pochopit celý příběh v jeho výrazné jedinečnosti. Na šeptuchy tak narazíte až téměř v polovině knihy, která se jim věnuje už v plné síle a právě druhá polovina románu vás teprve přesvědčí o originalitě a nevšednosti vyprávění.

Před nízkým domem se žlutými okenicemi čekali ti, kteří se doslechli, že tady je jejich šance. Anebo naděje. Anebo poslední naděje, cokoliv poslední, jenže obvykle je všechno poslední jenom předposlední. Vždy se najde něco, čemu jsme ochotni věřit až do úplného konce. Proto lidé chodili za šeptuchami. Říkalo se, když všechno selhalo.(str. 46)

Příběhem se prolíná spousta myšlenkového „mudrování“ a životních pravd, s kterými budete souznívat a obdivovat je. Magická a tajemná atmosféra místa, kde smrt a život stírají hranice mezi sebou, vás okouzlí a donutí k zamyšlení. Podivností a zvláštností zde najdete velkou kupu a nemusí to být zrovna šeptuchy. Dorota – dcera hrobaře rozmlouvá s mrtvými. Místní ženské si chodí sedat na lavičku na hřbitov, kde popíjí kávu, zakusují u toho napečené sladkosti a povídají si se svými blízkými, kteří tento svět už opustili a někteří mrtví se stále zjevují a nemůžou dojít pokoje.

„Nevím, proč si všichni myslí, že najdou po smrti klid. Když ho nenašli před ní.“ (str. 103)

„Smutek se tu po večerech měnil v mlhu, která se pomalu plazila mezi stromy a ráno se měnila v rosu. Občas ji někdo zneužil, aby uřkl souseda, ale takový už je život, tací jsme.“ (str. 104)

„Ze života se úplně nevyzvracíte, ačkoliv to k tomu pocitu může svádět.“ (str. 163)

Šeptuchy jsou netradičním románem, který tepe specifickým životem. Podlesí je krajinou, kde se mísí etnika, tradice, jazyk i víry a autorce se podařilo všechny tyto aspekty ve svém románu bravurně zachytit. Poetické vyprávění, v kterém se prolínají polské výrazy a tradiční mluva je postavena v jedné řadě spolu s vymoženostmi a pokrokem dnešního světa, je otevřenou bránou do minulosti, bez které by nebyla přítomnost. Slovníček pojmů umístěný na konci knihy vám pomůže vyznat se v některých specifických výrazech, jež tuto krajinu doprovází.

Šeptuchy – ženy, které léčí šeptaným zaříkáváním. Tyto léčitelky žijí v odlehlém regionu Podlesí na hranici Polska a Běloruska. Šeptuchy věří, že mají dar od Boha. Léčí kohokoliv, kdo požádá o pomoc. Lidé za nimi přicházejí s nemocemi, nočními můrami, s obavou z uřknutí i jako pozůstalí, kteří chtějí dopřát klid duši svého blízkého. Na každou bolest platí jiné zaříkávání. Odmítají ale svými schopnostmi škodit. Rituály šeptuch působí pro nezasvěcené trochu bizarně. Len, popel nebo vosk rozpustí ve vodě či spálí na hlavě uzdravovaného, zakryté kusem látky. Symbolicky tak odhánějí neduh nebo zlého ducha. Mají jednu podmínku: léčbě je třeba bezmezně věřit. Šeptuchy se hlásí k pravoslavné církvi, ta se od nich ale distancuje, protože jejich rituály vypadají příliš pohansky. Samotný způsob léčení s pravoslavím souvisí, protože šeptuchy využívají pravoslavné modlitby, které upravují pro potřeby toho konkrétního pacienta. (zdroj textu)

Román Šeptuchy nebude asi určen pro široké spektrum čtenářů. Ti z vás, kteří inklinují k léčitelství, k bohyním či šarlatánkám, rádi nahlédnout do světa mrtvých a proniknou do magické společnosti místního folkloru, budou z knihy nadšeni. Nechá v nich svůj nezapomenutelný otisk, který jim ještě dlouho po přečtení bude rezonovat v mysli i duši.

Hodnocení: ❤ ❤ ❤ ❤ 💔

Za výjimečnou a nezapomenutelnou návštěvu v Podlasí děkuji nakladatelství Host, na jejichž stránkách si můžete knihu Šeptuchy pořídit.

Autor: Veronika Es.

Ukázku z knihy najdete zde, na stránkách nakladatelství Host.