Na Sídlo smutku jsem se doopravdy těšila, protože v anotaci se dočtete, že “ Sídlo smutku je skvělým duchařským příběhem, ale i příběhem o žalu, výčitkách a vzpomínkách, které nás pronásledují „. A mně se líbí právě všechny „temnější“ příběhy, miluji duchařinu, horory i gothic romány. Malinko předběhnu a prozradím, že Sídlo pro mě bylo zklamáním. Duchařina to skutečně není a žádného mrazení se nedočkáte…
Název: Sídlo smutku
Autor: Gail Godwin
Nakladatelství: Omega
Rok vydání: 2018
Počet stran: 358
Hlavní hrdinou knihy je 11 – cti letý Marcus Harshaw, který díky automobilové nehodě přijde o maminku a vzhledem k tomu, že nemá otce, je jeho velkým štěstím, že s pěstounskou péčí souhlasí jeho prateta Charlotte – babiččina sestra, která v rodině vždy platila “ za černou ovci a za hipísačku „. Tetička je malířka, má skvěle rozjetou uměleckou kariéru, tři nepovedená manželství a stupňující se závislost na alkoholu. Klučina je velice empatický, hloubavý a postupně si k tetě najde tu správnou cestu. Vzhledem k tomu, že Charlotte žije na ostrově, je pro něj zcela nové i prostředí, ve kterém bude nově žít: sousedství oceánu a jižanská minulost celé oblasti, kterou lze dobře rozpoznat zejména na zvláštní architektuře domů a domků…a k jednomu takovému prastarému velkolepému sídlu si najde zvláštní zalíbení a najde v něm záhadu starou 50 let…
Knize bych vytkla dost věcí, začnu tím, co je podle mě zcela zásadní. V duchařském románu chybí duchové. Duch se hlavní postavě zjeví dohromady pouze dvakrát. Navíc v jednom z těchto setkání ducha Marcus ani nevidí, jen ho “ cítí „. Po druhé ho tedy sice vidí zcela zřetelně, ale to je vše. Neproběhne žádná konverzace, nijak se nenaváže spojení ani nic podobného. Navíc ojedinělé „duchařské“ momenty se odehrávají ve dne ( ! – asi aby se čtenář zbytečně nebál). To, jak vám autorka podává Marcusův strach vypadá spíše jako tréma nepřipraveného studenta před tabulí – prostě nebojte se, že se budete bát … Spíš se bojte toho, že vás dostane nuda.
Zdroj obr.: VectorStock
Román je „nedotažený“. Například se v knize hodně mluví o tom, že duch ( zemřelý 14 – cti letý chlapec jménem Johnny Dace) nosil stále holínky, nikdy se nechtěl svléknout a proto se nechodil koupat – vysvětlení nám autorka nedodá. Stejně tak se dokonce ani nenajdou těla Johnyho rodičů, kteří zmizeli ve stejný den jako on a nedozvíme se nic ani o tajemném muži v bílé dodávce, který je měl údajně spatřit jako poslední. Autorka tomuto detailu věnuje dost pozornosti, až vás zmate natolik, že si začnete myslet, že je to důležité – vysvětlení se nedočkáte. Dále v blízkosti Sídla Marcus začne snít o „snědém“ muži, který ho varuje před vstupem do vily, několikrát se mu o něm zdá i doma, ale kdo to je a co tím svým varováním myslí, to si musíte domyslet.
Hlavní hrdina se nechová na svůj věk, nepřemýšlí jako jiní jedenáctiletí a ve své přetěžké situaci – po smrti vlastní maminky -neprochází fázemi truchlení tak, jak byste u 11-cti letého kluka čekali. Prostě Marcusovi nic “ nevěříte „. Je až příliš čestný, pilný, pracovitý – snad extrémněji než pověstný Mirek Dušín z Rychlých Šípů. Jenže místo Rychlonožky, se kterým by byla alespoň legrace, s sebou táhne životem tetu, co si ještě ke všemu zlomí nohu i ruku zároveň. A to jenom proto, že “ lije 1. ligu „. Takže místo toho, aby se tetinka starala o kluka, Marcus musí pečovat o ní. Naštěstí je tak uvědomělý, že ho vůbec neobtěžuje tetičce otvírat lahve vína ve velkém, převlékat jí postel a stříhat vlasy. Autorka z chudáka svého hrdiny udělá ještě totálnějšího trolla, když ho 3/4 knihy nechá pozorovat hnízdo mořské želvy karety obrovské. Když se konečně mláďátka začnou líhnout, tak Marcus o tento svůj vytoužený okamžik přijde, protože drhne zašpiněnou štětkou záchodovou mísu po sousedovi, který si u nich doma odskočil na velkou…
Zdroj obr.: nyx.cz
Plus: pokud knihu dočtete, zvládnete to během pár hodin.
Ptáte se, jestli bych i přes všechny tyto výtky knihu někomu doporučila? Ale asi jo…,kdyby se jednalo o někoho, o kom vím, že u knížky vůbec nechce přemýšlet a jediným jeho požadavkem na literaturu je, aby se kniha četla lehko – proč nedoporučit. A navíc je známo, že tisíc lidí – tisíc chutí.
Moje hodnocení ( jako ve škole ): 3
V procentech: 57 %
