Po přečtení prvního románu pana spisovatele Gavina Extence „Vesmír versus Alex Woods“ jsem se nemohla dočkat, až všichni zmizí z domu a já se v klidu začtu do jeho dalšího díla nazvaného “ Potíže s empatií „. Něco „očekávat“ se většinou nevyplácí, v tomto případě jsem sice nebyla „na dřeň“ zklamaná, ovšem pravda bezesporu je, že tato kniha je zcela něco jiného, než na co jsem se „po Alexovi“ těšila…
Název: Potíže s empatií
Autor: Gavin Extence
Počet stran: 380
Rok vydání: 2017
Nakladatelství: Argo
Příběh má v podstatě velice jednoduchou zápletku: hlavním hrdinou je 32-letý vrcholový manažer, kterému lékaři oznámí, že je smrtelně nemocný – má nevyléčitelný nádor na mozku a zbývá mu maximálně šest měsíců života. Udělá to, co by zřejmě udělala pouze hrstka z většiny běžných lidí: rozhodne se nedat na sobě nic znát, nikomu se nesvěřit a zůstat ve svém životním stereotypu co nejdéle bez jakýchkoli změn. Gabriel Vaughn se v oblasti akcií, finančních spekulací a dravých obchodů vyšplhal téměř na samý vrchol potravinového řetězce a ví mnohem lépe než kdokoli jiný, že v jeho branži platí jediné právo: právo džungle. Ve světě stamiliardových obchodů není místo na žádné city, pocity, sociální soucítění či, nedejbože, empatii. Ovšem na sklonku svého kariérně mega-úspěšného života překvapeně zjistí, že život a bytí začíná vidět zcela jinak, v jiném kontextu i barvách. Hrdina umírá a kniha může začít. V dokonalé souhře s osudovou ironií teprve v tomto momentě začíná Gabriel Vaughn skutečně žít.
Gabriel Vaughn je prototyp nesympatického, sebestředného, citově oploštělého workoholika, který práci a kariérní růst upřednostní absolutně před vším ostatním. Nemá přátele, pouze kolegy z práce. Nemá přítelkyni: za sex si raději zaplatí, jen aby se nemusel zdržovat citečkami a ztrácet čas nějakým randěním. Je zvyklý chodit přes mrtvoly, lidmi bezostyšně manipuluje a využívá je ke svým cílům, přitom na tom všem nevidí vůbec nic zlého. K úspěšným tahům na branku soupeře mu napomáhá i vizáž hezouna z Hollywoodu. Prostě hlavní hrdina této knížky si mé sympatie absolutně nezískal. Chvílemi jsem se přistihla u toho, že mu jeho osud vlastně přeji, už kvůli tomu, že ostatní lidi vidí pouze jako figury, které se narodily jen proto, aby se mohly starat o jeho komfort a spokojenost.
Autor děj zasadil do Londýna ve druhé polovině roku 2011, do doby, kdy hnutí Occupy London reálně právě obsadilo náměstí před katedrálou sv. Pavla a protestovalo proti kapitalismu.
V knize má své hlavní „stan“ přímo pod okny Gabrielovy kanceláře a svým způsobem tak nepřímo, ale velkou měrou napomohlo ke Gabrielově „duševní proměně“, tím, že mu ukázalo zcela přístup ke celospolečenskému dění a náhled na to, co se kolem něho vlastně děje. A v neposlední řadě: mezi aktivistami Gabriel potkává Caitlin. Jednu ze dvou ženských postav v knize, která ovlivní poslední týdny jeho života…
... Majetek se soustřeďuje v rukou nejbohatšího 1 procenta osob a jejich výsady zajišťují politikové, zkorumpovaní podnikatelskými zájmy. Reakce veřejnosti proti tomuto všemu na sebe nedala dlouho čekat. Okupační heslo „My jsme oněch 99 procent lidí!“
Z knihy Gavina Extence.
Protest v Londýně popisovaný v knize r. 2011 před katedrálou sv. Pavla skutečně probíhal.
Zdroj obr.: Tax Justice Network
Začnu mínusy: knížka mě nepříjemně překvapila nepochopitelným členěním kapitol. Jsou abnormálně kratinké a uměle přidávají knize na objemu. K dalším mínusům knížky musím přidat typ hlavního hrdiny, ono se hodně těžko soucítí se studeným sociopatem, byť umírajícím. Nemůžu si pomoct, ale jeho radikální polepšení a přerod těsně před vlastní smrtí autorovi nevěřím. Na mě hrdinovo „procitnutí“ působilo až moc neuvěřitelně. Autor nás malinko manipuluje k tomu, abychom změnu Gabrielova chování přičítali faktu, že je mozek utlačován nádorem nebo, že se Gabriel tváří v tvář smrti změnil. Ale mě nepřesvědčil.
Plusy: dozvíte se dost zajímavých informací o zákulisí finančnictví, politiky a životě “ boháčů „. Díky knize zjistíte, že skutečně „nikdy není pozdě změnit svůj život“ a že smrt si bere všechny skutečně bez rozdílu. V některých pasáží jsem znovu poznávala vtipného spisovatele, do kterého jsem se zamilovala v „Alexovi“ a dokonce jsem se i zasmála.
Moje hodnocení ( jako ve škole ): 2
V procentech:88%
